Roky z ní nevytáhnul paty. Světoběžník Martinů jako dítě znal jenom Poličku
Do rodného města se trochu paradoxně vrátil až dvacet let po smrti. Bohuslav Martinů přitom dětství trávil na vrcholu věže tamního kostela. Osobnost slavného skladatele si místní pravidelně připomínají.
„Skoro celý život působil mimo republiku. Jeho hudba se tedy do tehdejšího Československa dostávala složitě. Oficiálními kruhy nebyla moc žádána. Přesto lákal běžné posluchače a hrál se. Už v 60. letech, kdy ještě byl takzvaně na indexu, třeba v Brně pořádali mezinárodní hudební festival. Bohuslavovi Martinů v něm patřila celá sekce,“ říká muzikoložka Monika Holá.
Kupa kulatin
V roce 2019 si připomínáme 60 let od skladatelova úmrtí a v roce 2020 pak 130 let od jeho narození. Bohuslav Martinů přišel na svět přímo na vrcholu věže poličského kostela 8. prosince 1890. „Druhého hudebního skladatele s podobným místem narození na celém světě nedohledáme. Jako chlapec byl docela neduživý a na schodech měl problém. Chodil co nejméně. Do období školních let z ochozu věže scházel jenom výjimečně.“
Do rodné světničky letos kvůli rekonstrukci kostela svatého Jakuba není možné nahlédnout. Podle Holé by měla být opět přístupná v příští turistické sezóně. Co se ale chystá na 27. srpna v Centru Bohuslava Martinů, tak to bude vzpomínkový večer s promítáním autorského filmu poličského rodáka Petra Vorlíčka o převozu ostatků Martinů do Poličky v roce 1979. „Nejdřív odpočíval ve Švýcarsku a oba státy musely složitě komunikovat, aby se převoz podařil.“
Přímo ve výroční den úmrtí 28. srpna plánují organizátoři vzpomínkové setkání. Navíc v kostele svatého Michala zazní vzpomínkové pásmo Píseň o domově. Už 25. srpna se představí Pěvecké sdružení moravských učitelů se zpěvem přímo u skladatelova hrobu. A taky zůstává otevřená výstava o Bohuslavovi Martinů.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
