Romistka Eva Davidová: „Snažila jsem se poznat jejich srdce i duši, kterou jsem tak cítila“

25. červen 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Etnografka a historička umění Eva Davidová

Vydali jsme se do Českého Krumlova za ženou, která zažila mnoho velkých politických převratů a změn: druhou světovou válku, politické uvolnění v 60. letech, normalizaci i éru sametové revoluce v roce 1989. Romové jí říkali jménem „naše Eva“, které je romské duši velmi blízké.

„Těžko se to vyjadřuje slovy, protože to cítím. Proto jsem začala chodit mezi Romy a snažila jsem se poznat jejich srdce i duši, kterou jsem tak cítila,“ říká etnografka, socioložka a fotografka Eva Davidová. Narodila se v roce 1932 v Praze a patří mezi zakladatele české romistiky. Od poloviny 50. let se věnuje studiu způsobu života a kultury Romů v Čechách, na Moravě a na Slovensku.

„Už od roku 1954, to je neuvěřitelné, jsem začala jako studentka jezdit mezi Romy. A na Slovensku jsem poprvé přišla do osady, do Polomky na Horehroní, protože jsem jezdila do té velké gadžovské osady, to byla taková národopisná vesnice. Já jsem si jako studentka etnografie – národopisu – myslela, že třeba tam o nich budu psát diplomku, a tak jsem tam byla. To jsem o Romech ještě nic nevěděla. A při své druhé návštěvě, to bylo v zimě, o zimních prázdninách, v lednu 1954, to vím doteď. Všude plno sněhu. A já jsem šla na konec... Na druhé straně za tratí jsem viděla, že tam jsou ještě takové malé domečky dřevěné.“

Mladou studentku, která v té době vůbec neznala žádné Romy, překvapila jejich vstřícnost a pohostinnost.

Romové ve fotografii Evy Davidové

„To souvisí s romskou duší, protože já jsem tam přišla. Romano gav – romská osada Dolinka. A vůbec nevěděli, kdo jsem, co jsem. Ani se neptali. A pozvali mě hned dál. A hned říkali: A nejsi hladná? – To je typické pro Romy. Je to krásné. Říkali: Na sal bokhaľi? – A to jsem ještě vůbec neuměla nic romsky. Nerozuměla jsem. A s takovým otevřeným srdcem a duší, kterou mi hned ti první Romové, které jsem poznala, ukázali. Tak mě to tam oslovilo.“

Do slovenské Polomky se Eva vracela často. A tam vznikly i její první fotografie. V té době si začala uvědomovat a vnímat předsudky vůči Romům. A právě od svých známých.

„Ti mí přátelé říkali: Evo, kdo tě to přišel doprovodit? Snad to nejsou cigáni? A ty se přeci s cigánama nemůžeš kamarádit. – A nastala velká diskuse, při které jsem poprvé poznala, jaké hrozné jsou předsudky vůči Romům. Měli jsme dlouhou debatu. Říkala jsem: Proč se nemůžu? Proč? – Oni říkali: No, to jsou cigáni, to jsou jiný lidi. – To jsem měla poprvé zkušenost, jak s našimi – s Romy, tak s tou gadžovskou předsudkovostí. A to byl rok 1954.“

Čerstvé laureátky Cen Roma Spirit - redaktorka Iveta Demeterová a romistka Eva Davidová

Když pak na filozofické fakultě oznámila, že by chtěla napsat diplomovou práci na téma Romové, setkala se s nepochopením. A stejné překvapení bylo i doma.

„Ani tatínek zpočátku nechápal, když jsem se rozhodla chodit a jezdit mezi Romy. Ale jezdila jsem jak v Praze, tak u Prahy, v Libni, ve Vysočanech, na Žižkově, tak na Slovensko do osad. A měla jsem jednu výhodu. Tatínek pracoval celý život na ministerstvu dopravy, a tak jsem měla režijku – režijní průkazku. Za deset korun jsem mohla jet nočním vlakem z Prahy až do Košic. Jen baťůžek, potom i fotoaparát. Ale fotila jsem, až když jsme se poznali, až když mě Romové přijali. Ne tak, jak dneska jezdí někteří lidé. Udělají cvak – cvak. A vůbec je nezajímá, kdo tam stojí. To nikdy. Nikdy. Ale dřív, co jsem začala ještě natáčet romské písně.“

autor: Dušan Vágai
Spustit audio