Situace v Afghánistánu

Washingtonem naposledy rezonoval v souvislosti se spory mezi prezidentem a Kongresem ohledně dalšího financování americké vojenské přítomnosti v Iráku. A v souvislosti s odchodem britského premiéra Tonyho Blaira z funkce se bude ještě dlouho debatovat o jeho rozhodnutí vyslat do této země britské vojáky.

Zatímco Irák je tedy špičkovým zahraničně politickým tématem, Afghánistán s výjimkou určitých období zůstává spíše na okraji zájmu. Obě země přitom mají mnoho společného. Vyjít samozřejmě můžeme ze základního faktu, že jak v Afghánistánu tak v Iráku byl zahraniční intervencí svržen dosavadní represivní režim. V poslední době se ale množí také jiné společné rysy, které už jsou mnohem méně povzbudivé.

Jedná se především o nárůst sebevražedných atentátů v Afghánistánu, přičemž tento fenomén byl v minulosti v této zemi téměř neznámý. Podle médií jich povstalci v loňském roce provedli 140, ten v poslední době nejznámější v Kábulu zabil 35 lidí, převážně policejních instruktorů. Je tedy možné říct, že bývalé vládnoucí hnutí Taliban do Afghánistánu vneslo taktiku, kterou s úspěchem používají jeho fundamentalističtí kolegové v Iráku.

Tento způsob odboje přitom představuje poměrně výraznou změnu. Taliban dříve sázel především na klasickou guerillovou taktiku, tedy na ozbrojený boj v pro něj výhodném terénu s využíváním náhlých přepadů a útoků jednotlivých komand. To vše se odehrávalo převážně na jihu země a v této souvislosti byly velmi hlasité spekulace, že na jaře se hnutí odhodlá k rozsáhlé ofenzívě. Sníh ale odtál a masivní útok fundamentalistických bojovníků nepřišel. Taliban nyní jednoznačně preferuje sebevražedné útoky a výbuchy nastražených bomb.

Podíváme-li se na tento způsob boje ze strategického hlediska, závěr je jasný: mezinárodním a afghánským jednotkám se podařilo Taliban poměrně významně oslabit. Hnutí tak musí preferovat individuální teror, který je vždy asymetrickou zbraní slabých. Ale bylo by velkou chybou se na základě této skutečnosti domnívat, že porážka talibanských extrémistů je na dosah ruky.

Letošní zpráva OSN zaměřená na světový obchod s drogami udává, že z Afghánistánu pochází 92% světové produkce opia. Tato hlavní surovina pro výrobu heroinu se produkuje především v jižní provincii Hílmand, která je zároveň baštou hnutí Taliban. Je to právě produkce drog, která je primárním zdrojem příjmů radikálů. Je proto naprosto na místě, když se v předmluvě zmiňované zprávy OSN konstatuje, že opium je v Afghánistánu mnohem spíše bezpečnostním problémem a nikoliv jen otázkou boje proti drogám jako takovým.

Zisky afghánských teroristů z produkce drog jsou dobře známou skutečností. V poslední době se ale objevila i další velmi výbušná otázka: jsou jí bojové akce mezinárodních jednotek, při kterých až příliš často umírají nevinní civilisté.

Tato otázka má přitom v zemi obrovskou citlivost. Jen v provincii Uruzgán na jihu země si údajně útoky NATO v rámci kampaně proti rebelům vyžádaly více než 50 civilních obětí. Vážné znepokojení nad těmito událostmi vyjádřil i afghánský prezident Hamíd Kárzaj. Ten operace mezinárodních sil označil za bezohledné a nerozvážné a vyzval k lepší koordinaci s afghánskými jednotkami. Podobné incidenty přitom mohou vážně narušit snahu afghánské vlády a mezinárodního společenství o získání stabilního konsensu uvnitř afghánské společnosti. Jedině tak by bylo možné v horizontu několika let docílit toho, aby především jižní kmenové oblasti přestaly podporovat radikální ozbrojence.

Pokud bychom se ale měli pokusit o jakoukoliv predikci dalšího vývoje v Afghánistánu, byla by to cesta po velmi tenkém ledě. Jistou relevanci snad můžeme přisoudit analýze stanice BBC, která poukazuje na to, že pro zdolání povstání je bezpodmínečně nutné, aby se mezinárodním silám a vládním jednotkám podařilo zlikvidovat či zajmout špičky Talibanu a pokusit se na svou stranu získat jednotlivé nižší a méně radikální velitele. Nedávné zabití jednoho z vůdců hnutí extrémně radikálního muly Dadulláha představuje krok právě tímto směrem. Ale bude na potlačení Talibanu stačit pouhý ozbrojený boj, když mezinárodní společenství stále nejeví příliš ochoty k poskytnutí skutečně masivní pomoci pro Afghánistán? Může snaha o stabilizaci země uspět při stále ambivalentním postoji Pákistánu, který navíc zřejmě spěje k vážným vnitřním problémům? To je jen několik otázek, které dokumentují současnou velmi problematickou situaci v Afghánistánu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .