Škodovkou naposledy. Klymčiw zbrojí na jubilejní Dakar

„Je tam pohodlí, neprší na vás, není vám zima, což občas i v poušti třeba ráno bývá. Když jsou ráno dva stupně, prší a máte před sebou 800 kilometrů na motorce, člověk zavzpomíná a je rád v té škodovce. To jsou dva rozdílné světy. Motorka vám dává obrovskou volnost, člověk si sám naviguje, jede úplně jinou rychlostí, je tam adrenalin. Ale je to vykoupené obrovským rizikem. Není tam otázka, jestli se to stane, ale kdy se to stane a jak moc,“ připouští.

Závodníkem každým coulem

Ani v doprovodné kategorii Klasik neopouští Ondřeje závodnické srdce: „Když mi to mávnou, zatmí se mi a chci odvést tu nejlepší práci. Já to tak mám. Jsem soutěživý. Když jdu chytat ryby, nebaví mě sedět a čekat. Furt přehazuju a dělám všechno pro to, abych ji vytáhnul. Původně jsem chtěl teď ohlásit poslední účast na Dakaru, ale maminka mi řekla Nikdy neříkej nikdy. Škodovka ale jede určitě naposledy. Po deseti letech jsem opravdu unavený. Uvidíme, co bude.“

Dakar v roce 2024 odstartuje o pár dní později. To se podle Klymčiwa neprojeví nijak. „Stejně odlétám s mým skvělým mechanikem na Silvestra odpoledne. Nový rok zase oslavíme někde nad mořem. Jak se hýbe termín o pár dní, je úplně jedno.“

Ondřej Klymčiw za volantem speciálu Škoda|foto: Martin Sekanina / CNC / Profimedia, Profimedia

Kategorie klasiků jede po jiné trati než hlavní závod. „My jsme taková expedice. Tratě jsou uzpůsobené typu vozidel vyrobených do roku 1999. Často to jsou stará auta, v ne úplně dobrém technickém stavu. Ostrou kategorii by projela, ale netrvalo by to 5 hodin. Nejeli bychom 14 dní, ale měsíc a půl. Pořadatel by s námi měl obrovskou starost. Úmrtnost techniky by byla ohromná.“

Na dobrou věc

Letošní Dakar věnuje Ondřej Klymčiw Centru Paraple. „Každý kilometr znamená peníze od fanoušků, od sponzorů. Pamatuju si svoji náročnou rekonvalescenci po závodních úrazech. Logickým vyústěním je spojení mého jména s Centrem Paraple. Oni se starají o lidi s poškozenou páteří a míchou po nehodách. Udělalo na mě obrovský dojem, jak pracují. Zaslouží si to tisíci procenty.“

A jak se na legendární závod dívá obecně? „Dneska už to není romantika, kterou založil Thierry Sabine v 70. letech, což ani nemůžu pamatovat, protože jsem ještě nebyl na světě. Myšlenka byla krásná. Aby si člověk sáhnul úplně na dno toho, co sám dokáže a co dokáže technika. Dneska je to formule 1 v písku. Závodí elita ve svých kategoriích. Pár lidí. Špička má mnohonásobky rozpočtu navíc. Opravdu šikovný garážista, který sehnal peníze, ještě před 10 lety dokázal zajet třeba 10. místo v autech. Současné technické předpisy, kdy na všechno musí být štempl, všechno musí mít homologaci, normálnímu garážistovi vůbec neumožní startovat.“