Skoro jako Pankrác a Bory. Pardubická věznice patří k nejstarším v zemi

„V roce 2000 došlo k pomalému přemísťování odsouzených žen do tehdy založené věznice ve Světlé nad Sázavou. Působil jsem tam tenkrát na pozici velitele směny. Proces trval až do roku 2004. Od té doby můžeme mluvit o pardubické věznici jako o ryze mužské,“ říká její ředitel Jaromír Brich.

Převýchova pod dohledem

První plány na zřízení Královské zemské donucovací pracovny pocházejí z roku 1888. K vlastní výstavbě došlo v roce 1889. „Trvala asi dva a čtvrt roku. Už na podzim 1891 přišli první takzvaní káranci. Pardubice následovaly po Plzni a Pankráci. Zemská správa i zastupitelstvo myšlenku uvítaly. Dokonce bojovaly o to, aby na východním předměstí vznikla tato donucovací pracovna.“

Ředitel pardubické věznice Jaromír Brich v rozhlasovém studiu|foto:Ilona Sovová, Český rozhlas

Dnešními slovy bychom podle Bricha mohli v případě Pardubic a dávné historie mluvit o jakémsi pracovním táboru. „Přecházelo se tam z vězeňského do normálního života. Byli tam lidé pod policejním dohledem, podmínečně propuštění a podobně. Pobyt měl trvat tři, výjimečně pět let, ale za dobré chování se mohl zkrátit. Káranci pracovali na místních pozemcích, na polnostech, v dílnách v areálu.“

Před dneškem temná éra

Ve válečných letech se jedna vězeňská budova využívala jako pobočka pražského gestapa k internování zatčených občanů. „Po roce 1945 místo ovládla ruská armáda, která tam zřídila internační tábor. V padesátých letech už věznice sloužila hlavně pro odsouzené ženy. Internovány byly taky nepohodlné významné osobnosti z řad politického a kulturního dění i kriminálně závadové osoby.“

Věznice Pardubice patří ke středně velkým věznicím. „Momentálně evidujeme 670 odsouzených. Asi 80 z nich je v kategorii trvale pracovně nezařaditelných. Jsou věkově starší, handicapovaní, invalidní důchodci a podobně. V této specializované kategorii máme největší kapacitu.“