Šlechtické zdraví pod lupou: co trápilo krále, hraběnky a levobočky?

Šlechtici měli víc jídla a času než poddaní – a podle toho také vypadali. Byli vysocí, silní, ale taky nemocní. Daní za maso a víno pro ně byla dna. Čelit museli ale také zraněním z turnajů, epilepsie po infekcích nebo psychickým potížím, které dědili mezi sebou.

„Přemyslovci měli viditelný čelní šev, který za normálních okolností srůstá do dvou let věku, měli předkus a výběrovou část krevních skupin,“ popisuje doktorka Kateřina Cajthamlová. Prakticky se mezi nimi nevyskytovali jedinci s krevní skupinou A. Přemyslovci také trpěli neurózami. „Václav I. trpěl takzvanou monofobií, bál se zvonů. Takže sundával zvony.“

Přemyslovci byli na svou dobu obrovskými lidmi, měřili až 180 centimetrů. „I ženy byly vysoké, na dnešní dobu sice 160 centimetrů není vysoká žena, ale v době Přemyslovců, to byla urostlá, vysoká, o hlavu vyšší žena než ostatní,“ popisuje doktorka.

I Lucemburkové byli velmi atletičtí, ale proti Přemyslovcům byli zhruba o deset centimetrů menší, zároveň byly jejich kostry mohutnější. „Pravděpodobně nosili víc brnění,“ vysvětluje. Habsburkové byli malí s masivním dolním rtem, takže se jim špatně spojovaly zuby proti sobě. „Měli problémy s mluvením a taky se jim více kazily zuby,“ popisuje doktorka Kateřina Cajthamlová.

Psychické problémy a agresivita

Šlechtici často trpěli epilepsií. Mohl to být důsledek zánětu mozku po prodělaných dětských nemocech, například spalničkách. Jedním z typů epilepsie, kterou šlechta trpěla, byla epilepsie v čelním laloku, která vede ke změnám povahy. „Je to poúrazový stav, kdy se zánětu v mozku zajizví ložisko. To mohlo vést k agresivitě, nepředpokládaným zvláštnostem typu přílišná perfekcionistická řeč a podobně. Tím trpěli někteří Lucemburkové.“

Problém dělaly i všudypřítomné příbuzenské sňatky. Jejich výsledkem byla nízká plodnost, vysoká úmrtnost dětí, maniodepresivní psychózy, i neurologické poruchy.

Zatímco chudí lidé hendikepované děti většinou opustili nebo se jich jinak zbavili, šlechta následníky trůnu zachovávala i v případě, že byly děti postižené.

Ani příroda ale nemá ráda příbuzenské sňatky. „Čím vzdálenější imunitní profil, tím víc si voníme,“ říká doktorka. Potvrdil to experiment se zpocenými tričky. Takže vonící partner = ideální genetický mix.

Příbuzenské sňatky zaplatili Habsburkové tím, že jejich rodová linie vymřela. „Líbí se mi, že čeští králové a české královny se tímto způsobem neprohřešovali, byli věřící a dali na to, kdo jim voní. Měli levobočky, často se k nim hlásili. Proto se česká šlechta udržela v dobrém stavu,“ upřesňuje.

Romantika se nekoná

Dívky ze šlechtických rodů čekaly zásnuby už v dětském věku. Nevolily si partnery ani osud. Často kvůli očekávání, kdy přivedou na svět mužského dědice, rodily často, až do vyčerpání.

Marie Terezie byla výjimka – měla 16 dětí a přežily téměř všechny. Díky špičkové péči, výživě a dozoru. Ale běžné šlechtičny na tom byly o dost hůř. Mnohé končily s depresí a povolenou břišní stěnou.

Kde se vzal pojem modrá krev? Mohla mít kněžna Libuše epilepsii? Co všechno se dá zjistit z kostry staré 700 let? Jak se pozná šlechtic podle tvaru lebky nebo čelního švu? A mohou mít manažeři velkých firem podobné neurologické rysy jako Přemysl Otakar II.? Poslechněte si ve speciálu pořadu Vesele a zdravě k Zámeckému létu s doktorkou Kateřinou Cajthamlovou.