Smějí se i při troubení v autě. Nepálský optimismus překvapuje
Dvacet let o ní snila. Dokumenty hltala s velkým zájmem. Nakonec se do téhle země osobně podívala. Teď Alexandra Holubová z Chrudimi čeká, kdy si ji Nepál znovu zavolá.
„Tvrdím, že náhody neexistují. Vždycky jsem si říkala, že je nádherný a že bych se tam chtěla podívat, ale bylo to pro mě jako pohádka. Jednou v létě jsem v televizi viděla dokument, pak jsem viděla další a ještě mi moje známá řekla o expedici na podporu tamních obyvatel. Před lety tam bylo těžké zemětřesení a Češi jedou dělat tržby. Připadalo mi, že spojím příjemné s užitečným. Podívám se do Nepálu a zároveň budu moci pomáhat.“
Pravidla v nepřehlednu
Poutavých věcí je v Nepálu hodně. Třeba to, že na silnici všechno vypadá chaoticky a přitom vládne řád. „Psi, krávy, lidi, motorky, auta, autobusy. Lidi se ale na sebe smějí. Když jeden druhému vjede do cesty, zatroubí, ale nemračí se.“
Alexandra čekala, že bude jíst hlavně rýži. „Jejich jídlo je opravdu rýže, ostrá pražená zelenina, k tomu maso a mistička s čočkovou anebo fazolovou polévkou. Všechno dohromady smíchají a jedí to rukou. Taky jsem si dávala takové taštičky namáčené do omáčky.“
První návrat do Česka pro ni byl hodně těžký. „Kdybych neměla rodinu, tak tam zůstanu. Ale pokud budeme moci, chceme tam znovu jet a místní podpořit. Ta země vám pokaždé dá něco jiného.“
Další dávka Nepálu
Po jedenácti měsících se tedy cestovatelka do země vrátila. „K návratu mě přiměla příroda a hlavně lidé. Cítím se s nimi svá. Jsou srdeční, otevření, ochotní pomáhat, dají vám cokoliv i z toho mála.“
Tentokrát navštívila místní vesnici v horách, kde je škola. „Co si tam lidé nevypěstují, nemají. Děti nosí stejné oblečení a mají velkou radost i z malých dárků. Najednou jsem vnímala, jak děti tady mají všechno a tam nic. Přitom jsou šťastnější. Kluk, který nám dělal průvodce, by měl dokonce v dubnu v Pardubicích běžet půlmaraton.“
Na facebooku funguje stránka Nepálské srdce. Tam můžou lidé sdílet zájem o tuto zemi a případně přispívat. „Cesty neplánuji. Nejdřív jsem říkala, že znova pojedu za několik let a najednou mi vstoupila do cesty fotka, kde jsem viděla babičku s vnoučkem, jak má těžký život a stará se o něj sama. Chtěla jsem tam jet a vidět světlo v jejích očích. Chtěla jsem jí přivézt dárky, podat ruku a dát jí najevo, jak se jí klaním za to, že to tak zvládá,“ říká Alexandra Holubová.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
