Smějí se i při troubení v autě. Nepálský optimismus překvapuje

„Tvrdím, že náhody neexistují. Vždycky jsem si říkala, že je nádherný a že bych se tam chtěla podívat, ale bylo to pro mě jako pohádka. Jednou v létě jsem v televizi viděla dokument, pak jsem viděla další a ještě mi moje známá řekla o expedici na podporu tamních obyvatel. Před lety tam bylo těžké zemětřesení a Češi jedou dělat tržby. Připadalo mi, že spojím příjemné s užitečným. Podívám se do Nepálu a zároveň budu moci pomáhat.“

Pravidla v nepřehlednu

Poutavých věcí je v Nepálu hodně. Třeba to, že na silnici všechno vypadá chaoticky a přitom vládne řád. „Psi, krávy, lidi, motorky, auta, autobusy. Lidi se ale na sebe smějí. Když jeden druhému vjede do cesty, zatroubí, ale nemračí se.“

Alexandra čekala, že bude jíst hlavně rýži. „Jejich jídlo je opravdu rýže, ostrá pražená zelenina, k tomu maso a mistička s čočkovou anebo fazolovou polévkou. Všechno dohromady smíchají a jedí to rukou. Taky jsem si dávala takové taštičky namáčené do omáčky.“

Alexandra Holubová o Nepálu dlouho jen snila|foto: archiv Alexandry Holubové

První návrat do Česka pro ni byl hodně těžký. „Kdybych neměla rodinu, tak tam zůstanu. Ale pokud budeme moci, chceme tam znovu jet a místní podpořit. Ta země vám pokaždé dá něco jiného.“

Další dávka Nepálu

Po jedenácti měsících se tedy cestovatelka do země vrátila. „K návratu mě přiměla příroda a hlavně lidé. Cítím se s nimi svá. Jsou srdeční, otevření, ochotní pomáhat, dají vám cokoliv i z toho mála.“

Tentokrát navštívila místní vesnici v horách, kde je škola. „Co si tam lidé nevypěstují, nemají. Děti nosí stejné oblečení a mají velkou radost i z malých dárků. Najednou jsem vnímala, jak děti tady mají všechno a tam nic. Přitom jsou šťastnější. Kluk, který nám dělal průvodce, by měl dokonce v dubnu v Pardubicích běžet půlmaraton.“

Na facebooku funguje stránka Nepálské srdce. Tam můžou lidé sdílet zájem o tuto zemi a případně přispívat. „Cesty neplánuji. Nejdřív jsem říkala, že znova pojedu za několik let a najednou mi vstoupila do cesty fotka, kde jsem viděla babičku s vnoučkem, jak má těžký život a stará se o něj sama. Chtěla jsem tam jet a vidět světlo v jejích očích. Chtěla jsem jí přivézt dárky, podat ruku a dát jí najevo, jak se jí klaním za to, že to tak zvládá,“ říká Alexandra Holubová.

Alexandra Holubová|foto: Honza Ptáček