Ten dělá to a ten zas ono

A tak jsem si sedla ke třem ženám, které se znaly a vesele si povídaly. Nevadilo mi to, vyřizovala jsem si esemeskami různé resty, a na půl ucha jsem je poslouchala. Mluvily o dětech.

„A co dělá tvoje nejstarší?“ Zdálo se mi, že ženu vedle mě otázka zaskočila.

„No... já nevím, jak bych ti to řekla... pracuje v hotelu!“ Kamarádku to zaujalo.

„Na recepci?“ Třetí žena spokojeně přikývla.

„Janička byla vždycky dobrá na jazyky...“ Žena vedle mě nabrala dech a pak začala rychle mluvit, jako by to už chtěla mít za sebou.

„Nene. Na recepci ne. Ale dali jí domů internet, představte si! Když je potřeba, pustí počítačem majla, aby byly ve skladu různé mycí prostředky, toaletní papíry a tak...“ Třetí žena přikývla.

„Takže má na starosti zásobování?“ Žena vedle mě zavrtěla hlavou.

„To ne, ale dostala kostým, boty a šaty! Přesně její míry! A báječně se k ní chovají! Je tam strašně spokojená! Klienti jsou z ciziny! Žádní křupani! Neměnila by!“

Přišel průvodčí, a když odešel, maminka Jany ukázala ven.

„Konečně prší. Aspoň bude na chalupě ve studni trochu vody. Když jsme tam byli s Oldou o víkendu, tak...“ Chtěla pokračovat, ale její kamarádka, sedící naproti mně, vrátila debatu zpátky do hotelu.

„A co tedy vlastně Jana v tom hotelu dělá?“ Dlouho bylo ticho. Dlouho. A pak jsme se to konečně všechny tři dozvěděly.

„Uklízí.“

Vzpomněla jsem si na květen 1968, bylo mi osmnáct, přišla jsem v minisukni na vrátnici kolínského divadla a zeptala se, jestli nepotřebují nápovědu. Z vrátnice tehdy vyšla štíhlá blondýnka s cigaretou a prokádrovala mě pohledem.

„Nápovědu nepotřebujeme. Nápověda půjde do důchodu za dva roky. Ale já potřebuju uklízečku.“

To už mě vůně divadla chytila do „spárů“ a já věděla, že odsud neodejdu, dokud mě nezaměstnají a tak jsem ani na vteřinu nezaváhala.

„Tak budu uklízet.“ Rentgenový pohled blondýny zešpičatěl.

„Vy?“ Přikývla jsem a začala přestřelka.

„A co jste dělala doteď?“

„Mzdovou účetní v Tesle.“

„Účetní?! A vy chcete uklízet?“

„Chci.“

„Ale musíte mi u toho vydržet aspoň rok.“

„Vydržím dva. Než půjde vaše nápověda do důchodu.“

„Uklízí se od šesti do deseti.“

„To je prima. Budu mít celý den volno.“

„Nebudete! Večer musíte být v šatně.“

„Tak budu večer v šatně a budu mít dýško!“

A tak jsem začala od šesti do deseti uklízet, pak jsem měla volno a večer v půl sedmé jsem chodila na představení a byla jsem v šatně. Prožila jsem dva překrásné roky!

Uklízením jsem byla tak nadšená, že jsem dokonce chtěla chodit do divadla v pracovních lacláčích, ale to mi rodiče rozmluvili.

A pokud si vzpomínám, nikdy jsem se za to, že uklízím, nestyděla. Ani tehdy, ani teď.