Upovídaná Věrka

Hostinský Karel se najednou zastavil uprostřed lokálu s prázdnými půllitry a zavelel.

„Chlapi, pryč! Jde sem Věrka!“

V minutě byla hospoda prázdná. Všichni se, se svými půllitry, nacpali na záchod a ti, co se tam nevešli, stáli v tmavé chodbě a pootevřenými dveřmi nakukovali do lokálu, kde právě spustil kulomet…

„Karle, kde jsou všichni? To snad ani není hospoda! Karle! To je hřbitov! A to i na hřbitově je víc lidí než tady u tebe! To tady za tvého nebožtíka táty nebejvalo! Pamatuju se, jak si našel čas na všechno! Měl plnou hospodu, Karle! A ještě stačil proběhnout celou vesnici a každýmu zabít prase! A když jsem se byla ve středu podívat na hřbitově, chtěla jsem jít už v úterý, ale pršelo, vždyť víš, co bylo bláta, tak jsem se u jeho hrobu zastavila! Že se nestydíš, Karle! Ty nemáš čas za ním ani zajít! Má tam pořád stejnou kytku, jakou tam měl na podzim! Karle, kdybys ji aspoň vzal domů a pěkně ji vymáchal v jaru! Ale to ty ne, Karle! Ty stojíš v prázdné hospodě! V ruce držíš prázdné půllitry a čučíš na mě! Já se vůbec nedivím, že ti Jarmila utekla! Já bych ti taky utekla, protože ženská potřebuje schopného chlapa a ne budižkničemu, který...“

...Když se za půl hodiny Karel objevil ve dveřích do lokálu, vypadal o dvacet let starší. Mávl na chlapy unaveně rukou.

„Už je pryč…“

Než se chlapi před půlnocí rozcházeli, měli jasný plán. Věrce se musí najít chlap. A najde jí ho Vlastík, chalupář, který pracuje v pražské redakci. Dá Věrce do novin inzerát a přidá i její fotku, kterou Karel vybral z fotek z hasičského plesu.

…Uběhl měsíc. Inzerát vyšel, Vlastík vybral toho nejlepšího a pak stačilo Věrce říct, aby přišla v sobotu v devět do hospody, že Vlastík přiveze z Prahy kamaráda Rudu, který je sám a rád by se oženil.

Ruda byl sympatický hromotluk, který se na všechny spokojeně usmíval, přikyvoval, občas něco řekl a pivo pil se stejnou chutí jako ostatní. Všem se líbil.

Chvíli před devátou si chlapi připravili špunty do uší a nabídli i Rudovi. Když odmítl, ocenili jeho statečnost potleskem. Von to asi fakt s Věrkou myslí vážně!

Přesně v devět stála Věrka ve dveřích.

Když uviděla Rudu, rozzářila se. Podali si ruce, Věrka si sedla naproti němu, a spustila. Půl hodiny nezavřela pusu, ale Ruda z ní nespustil oči. Doslova hltal každé její slovo, když mu popisovala, co všechno za svůj pětatřicetiletý život prožila, přikyvoval, šťastně se usmíval a občas dokonce i něco řekl!

Chlapi se špunty v uších je nadšeně pozorovali a říkali si, ono to snad vyjde! Věrka se konečně vdá a bude sedět doma!

Když se ti dva kolem půlnoci zvedli a v objetí odešli k Věrce domů, chlapi vyhodili špunty pod stůl a vítězně si přiťukli na zdraví Vlastíka, který to všechno vymyslel a dovedl ke zdárnému konci.

Karel ale zvedl výstražně prst.

„Pánové, pozor! Ještě nemáme vyhráno! Ruda nám může utéct zítra!“

Všichni se vyděšeně podívali na Vlastíka, ale ten se spokojeně usmál.

„Neuteče, nebojte se. Ruda je už dva roky, po úrazu, skoro hluchý…“