V první linii informační války jsou novináři, ne vojáci nebo piloti, říká výsadkář Zelinka

Výkonný důstojník na Generálním štábu Armády ČR Ivo Zelinka

Výsadkář, kterému ještě není ani 40 let a má hodnost podplukovníka, býval zástupcem velitele 43. výsadkového praporu v Chrudimi. Dnes je výkonným důstojníkem na Generálním štábu Armády České republiky a osud chrudimského praporu, respektive budoucího pluku, má na starosti.

Ivo Zelinka se narodil v Českém Brodě a vyrůstal v Kutné Hoře. Už ve druhém ročníku na gymnáziu věděl, že chce být výsadkářem. Studoval vysokou vojenskou školu, obor průzkumník a vojenské vědy ve Spojených státech. Na univerzitě námořní pěchoty získal po dvou semestrech titul magistr vojenských věd.

Co vás vedlo k tomu, že jste si vybral tuhle profesi?

„Je třeba se přenést v myšlenkách do doby, kdy jsem vyrůstal. To bylo na konci 90. let, tehdy byla ještě branecká armáda. Každý mladý muž musel v sedmnácti letech vyplnit branecký dotazník, kde byla kolonka, jestli uvažuje o studiu vojenské školy a pokud bude odveden, tak u které zbraně nebo vojska chce sloužit. Já tehdy vyplnil, že chci sloužit u výsadkářů nebo jiných jednotek zvláštního určení. To jsou hrušky a jablka a to jsem tenkrát nevěděl. To vyvolalo údiv mého otce a zděšení mé matky.“

Měl jste nějaký záložní plán, kdyby vám číslo jedna nevyšlo?

„Doufám, že to neposlouchá nikdo z Gymnázia Jiřího Ortena. Neměl a tím jsem se odlišoval od spolužáků, typicky si vyplňovali tři nebo čtyři přihlášky na vysoké školy. Já si vyplnil jednu jedinou, to mě stálo dvě sezení s výchovnou poradkyní, která mě nedokázala přesvědčit, že to není dobrý nápad. Ale vyšlo mi to.“

Do hornatého okresu Azra (Afghánistán) se vojáci dostávají pouze vrtulníkem (Ivo Zelinka vlevo)

Ve druhém ročníku jste absolvoval kurz americké armády Ranger School. 63 dní, kdy málo jíte, skoro nespíte a ještě musíte velet.

„On to není vlastně kurz přežití, ale velitelský kurz a ta nutriční a spánková deprivace je tam jen proto, aby to udělali těžší. Ten kurz vždycky nevypadal takhle. Když se v padesátých letech zakládal v americké armádě, tak to byl gentlemanský kurz. Problém je, že potom přišla vietnamská válka a absolventi s červeným diplomem selhali v boji. Protože ve chvíli, kdy byli nevyspalí a měli málo jídla, tak nedokázali nabyté vědomosti použít. Tím pádem se to teď dělá takhle, že tam je jedno až dvě jídla denně, kolem 3,5 hodin spánku denně z toho důvodu, že když to člověk zvládne za těchto podmínek, tak to zvládne kdykoliv.“

Účastní se 300 lidí, kolik z nich to absolvuje?

„Za nás to bylo lehce pod polovinu, z těch 320 to bylo 148 schopných dokončit.“

Pak jste ještě studoval univerzitu námořní pěchoty, to je kurz vyšších důstojníků?

„Ano, je to americký ekvivalent českého kurzu vyšších důstojníků. Za to jsem ohromně vděčný, protože mi to rozšířilo obzory, je tam individuální přístup ke studentům a učí tam ti nejlepší učitelé z východního pobřeží. Prvním absolventem univerzity námořní pěchoty z české armády byl generál Opata. Jsem rád, že můžu pokračovat v jeho šlépějích.“

K výsadkářům do Chrudimi jste přišel čerstvě po vysoké škole a stal jste se velitelem výsadkové čety. Co je to výsadková četa?

„Skládá se ze třech družstev a nějakého prvku velení, je to takový základní kámen všech výsadkových operací. Když budete například potřebovat obsadit nějaký most, tak dost možná vám bude stačit 20 výsadkářů. Když budete potřebovat obsadit letiště a následně ho využít, budete potřebovat jednu nebo dvě, možná tři výsadkové roty.“

Vojáci na obhlídce v provincii Vardak (Afghánistán)

První zahraniční mise, to bylo tuším Kosovo na přelomu roku 2005/2006. Někde jste psal o tom, že to byla mise víc policejní, než vojenská.

„My jsme pomáhali místní policii a zároveň jsme hlídali na hranici se Srbskem, kde primárním zdrojem nebezpečí nebyla ani tak srbská armáda, ale to, že v té zóně, kde byl omezený přístup, byla celkem organizovaná nelegální těžba dřeva, což samozřejmě přitahovalo lidi se zbraněmi a tak dále. Naše úkoly byly spíše policejního charakteru, protože bezpečnostní složky Kosova na to nebyly plně připravené.“

Tehdy vám bylo asi 24 let. Řekněte mi, jak se takové věci říkají maminkám?

„Já myslím, že ve chvíli kdy rodiče pochopili, že tohle bude moje životní dráha, tak pochopili, že tohle je toho součástí, stejně jako chirurg musí operovat, tak voják je občas nasazen.“

Používáte stejnou formulaci, pokud to oznamujete své partnerce, a když to říkáte mamince?

„Moje nejbližší rodina se s tím smířila, nebo aspoň mám ten pocit. Například moji bývalou přítelkyni jsem v Afghánistánu potkal, takže té se to vysvětlovalo celkem jednoduše.“

Když jsme přišli o čtyři výsadkáře, útvar se semknul a byly zástupy lidí, kteří se snažili do mise dostat a podpořit kluky, co tam zbyli.

Vaše zatím poslední mise v Afghánistánu byla v roce 2011. V provincii Vardak jste pomáhal cvičit a vést afghánské vojáky. To je asi psychicky náročná činnost.

„Nejen psychicky, protože v podmínkách, ve kterých jsme působili, tak to byla mise jako žádná jiná. Fungovali jsme ve skupinkách šesti výsadkářů, to je velikost výsadkového družstva a na to jsme měli sto afghánců. Vždycky jsme mentorovali jednu afghánskou pěší rotu uprostřed ničeho, daleko od všeho. Bydleli i jedli jsme s nimi.“

Než vyrazil Ivo Zelinka s kolegy za místními, naučil se přibližně 200 slov v jazyce darí (Afghánistán, 2009))

Střílí se tam opravdu každý den?

„Nestřílí se tam každý den, ale každý týden se tam opravdu střílelo. Každopádně to nepatří k bezpečnějším oblastem, jednak je to dané polohou, je to na jihovýchodě, to znamená etnicky je to více o Paštunech a méně o Tádžicích. Paštuni jsou dominantní etnikum, které podporuje Tálibán a zároveň to bylo na hlavní komunikaci, která obepíná celý Afghánistán jako prstenec a která je strategicky důležitá. Naše základnička o velikosti fotbalového hřiště byla padesát metrů od dálnice.“

Když spočítáte, kolik času jste strávil na zahraničních misích, to asi není malé číslo.

„Myslím, že to budou tak dva roky, něco málo přes.“

V roce 2014 jste organizoval sbírku na podporu příbuzným, když zahynuli čtyři vojáci v Afghánistánu, vaši blízcí kolegové. Kolik se vybralo?

„Vždycky když někdo z Chrudimi padnul, tak jsme se složili na jeho rodinu v rámci útvaru. Jenže teď to byli čtyři a pak zemřel pátý na ta zranění, tak jsme seznali, že není realistické, abychom takovou částku vybrali sami. Řekli jsme si, že potřebujeme vybrat alespoň půl milionu, aby to nebyla ostuda. Nakonec se vybralo pět a půl milionu, takže to ostuda určitě nebyla a já jsem byl ohromně mile překvapenej.“

Dezinformace je závažné téma. Pokud je to dezinformace, která souvisí s velkými věcmi ve společnosti, s volbami nebo čímkoliv co má dosah přes hranice, tak je to podle mě velký nešvar současné doby. Dezinformace byly v dobách prvních válek, jen se nešířily tak rychle. Je to jejich největší problém?

„Myslím, že rychlost šíření je rozdíl, ale ještě větší je informační přesycení. Ve chvíli, kdy bychom se bavili před dvaceti lety, tak by každý četl jedny, maximálně dvoje noviny a poslouchal jedno rádio a koukal na dva televizní kanály. To by byl jeho jediný informační zdroj. Ve chvíli, kdy dneska na internetu je prakticky neomezené množství informačních zdrojů, tak řada lidí si najde zdroj, který vyhovuje jeho světonázoru. Bez ohledu na jeho relevanci. Takže se nám to rozpadá do názorových bublin. Myslím, že nejlepší obrana proti tomu je kvalitní žurnalistika, která bude všeobecně přijímaná. Na první linii téhle války nejsou ani výsadkáři ani stíhači, ale novináři.“

Jejich zodpovědný přístup může podle vás zabránit mnoha mylným zprávám, které mohou společnost polarizovat?

„Určitě. Ve chvíli, kdy by nebyl žádný referenční bod. Myslím, že dneska to jsou rozhodně veřejnoprávní média, ty v tom hrají excelentní roli. To je důvod, proč se tak často stávají terčem nenávistných útoků. Protože jsou schopné říct kde ta pravda je. To ne každému úplně vyhovuje.“

Jak vám vojákům vyhovuje to, když novináři navštíví vaši misi v zahraničí, nepřekáží trošku?

„Já myslím, že ne… pokud je novinář rozumný a chápe, že v takových situacích určitá operační omezení existují. Nemůže se fotit všechno, nemůže se všechno online odvysílat a musí se počkat. Zároveň se neuvádí jména a tak dále. Na druhou stranu jsme armáda demokratického státu, není možné dlouhodobě fungovat bez podpory civilního obyvatelstva, to je nemožné. To jde v diktatuře, rozhodně ne v demokracii. Pro nás je cenné, aby lidi měli kvalitní informace o tom, co se tam skutečně děje a pak si udělali vlastní názor a mohli nás podporovat.“

Zahraničí mise jste sám zažil, řekněte mi, co se odehrává v hlavách vojáků, kteří po smrti kolegů zůstávají na misi a dál plní úkoly?

„Moje zkušenost je taková, že jednotku to ještě více semkne. Když došlo k útoku v roce 2014, my přišli o čtyři výsadkáře a museli jsme za ně samozřejmě hledat náhradu. Trošku jsme se obávali, že zrovna velká fronta na to, aby tam jeli čtyři další kluci, nebude. Opak byl pravdou. Skutečně se ten útvar semknul a byly zástupy lidí, kteří se snažili do mise dostat a podpořit kluky co tam zbyli. To je přirozená reakce dobře vycvičené jednotky.“

Ivo Zelinka při natáčení Záletů s Alenou Zárybnickou

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byl náčelník horské služby v Krkonoších Pavel Jirsa a tady je jeho otázka pro vás. „Já přestože jsem říkal, že rád provozuju horolezectví, tak pořád je to na zemi, i když taky ve vzduchu, ale je čeho se držet. To, co děláte, velice obdivuji a rád bych se zeptal, jestli při té práci máte strach, protože ve vzduchu je to něco jiného, než na zemi.“

„Já nikdy nebyl u horské služby, ale troufnu si říct, že to tam bude dost podobné. Protože já nastoupil už na velitelský stupeň, velel jsem dalším 19 výsadkářům, to znamená v naprosté většině situací můj strach o vlastní osobu byl úplně přehlušený velitelským strachem, že se mi něco nepodaří a kvůli mně bude někdo zraněný nebo zabitý. Takže jsem neměl čas se bát sám o sebe. To bych všem doporučoval, kdo má strach, tak mít nějakou zodpovědnost, to pak úplně zmizí.“

Spustit audio

Související