Barbora Černošková: Před vysíláním si často dělám taháky se sportovními výsledky

S manželem, bývalým basketbalistou a třemi dětmi žije v Praze. Jako první žena moderovala olympijské studio zimních olympijských her v roce 2014 v Soči a velmi elegantní bývá každoročně v rámci svých pracovních povinností na Velké pardubické.

Ty jsi brněnská patriotka, kterou osud přes Pardubice a Liberec přihrál do Prahy. Všechno začalo tím, že jsi jako sporťačka Koudelková dělala rozhovor s basketbalistou Černoškem. Pamatuješ si, kdy a kde to bylo?

„Pamatuju. Bylo to v brněnské hale ve Vodově ulici a můj muž tehdy v nějakém zápase byl úspěšný a dal hodně bodů. Dělala jsem s ním rozhovor a bylo to poprvé, kdy jsem se s ním setkala a vůbec mi nepřišel atraktivní nebo sympatický jinak, než vzhledově, protože se choval jako typický hejsek. To byly předsudky, ale pak to mělo rychlý spád.“

Plavete a musíte vypadat, že je to snadné, přitom je to docela dřina. Takhle mluvíš o sportu, ve kterém jsi byla 13x mistryní republiky, je to synchronizované plavání. Ono se říká synchronizované plavání, ale soutěží i jednotlivci. Mám to chápat tak, že to je synchronizované s hudbou?

„Je to přesně tak. Soutěží jednotlivkyně, sólová disciplína třeba není na olympijských hrách, bývá na mistrovství světa a je to disciplína, která je nejnáročnější kvůli tomu, že technicky je nejobtížnější tím, že tam mohou soutěžit jen ty nejlepší. Synchronizuje se s hudbou, s doprovodem, s tím, abys ztvárnila náladu sestavy. V poslední době slovní spojení synchronizované plavání trochu ustupuje do pozadí a snad se dá říkat umělecké plavání, byť u nás se ještě držíme toho termínu synchronizované.“

Tvůj bratr tě poslal na konkurz do České televize, začínala jsi od píky jako každý, kdo přijde do redakce České televize?

„Začínala jsem tak a dnes mi to přijde neskutečné, co jsem za těch 16 let zažila. Naprosto běžně jsem odcházela z redakce jako poslední z celé budovy a mnohokrát kvůli mně museli vytahovat mříž u hlavního vchodu. Mám za sebou takové momenty a ráda na to vzpomínám, protože málokdy se člověku stane, že je v celé budově úplně sám.“

Máš spočítáno, kolikrát jsi slyšela znělku Branek bodů vteřin ze studia?

„Kolegové Standa Bartůšek a Ota Černý, náš bývalý šéf, ji měli jako vyzváněcí melodii na mobilu. A se Standou jsem seděla roky v kanceláři a ono to vždycky začalo zvonit a já jsem úplně nadskočila, že někde mám být a něco jsem prošvihla. Naštěstí se potom Standovi rozbil mobil a na další už si to nedal. Ale je pravda, že ta znělka je ikonická a mám ji hrozně ráda. Je to něco jako Večerníček. Koneckonců Branky body vteřiny jsou starší než Večerníček a my jsme na to moc hrdí. Je to nejstarší cyklický pořad, který se v televizi vysílá. Vždycky, když se ta znělka objeví, tak mám radost. Ta práce je velice náročná a já si dělám taháky. Protože při představě, že vám vypne půlka mozku s tím červeným světýlkem a máte hlásit, jak dopadlo derby, a vy si nevzpomenete, tak to by bylo tolik krásných dopisů na to, že ta blondýna by si měla stoupnout jinam, že si raději píšu taháky. Někdy na tabletu, někdy, když je těch zápasů moc, tak to mám různě po papírcích, které v kritické situaci můžu vytáhnout z šatů.“

Vnímala jsem ten tlak, cítila jsem určitý závazek, nechtěla jsem, abych po olympiádě slyšela, že jsem tam byla jen proto, že jsem holka. To jsi řekla v jednom z rozhovorů po návratu z olympiády v Soči. Byl to ten největší pracovní maraton, který jsi kdy zažila?

„Určitě. A největší pracovní výzva, kterou jsem zatím zažila a i velice zvláštní série momentů, ze kterých si hodně nepamatuju, protože když jsem se vrátila, tak to bylo takové zvláštní období. Já jsem tam zhubla deset kilo za tři týdny, nestíhala jsem odbíhat od vstupů a byla jsem dost ve stresu, abych se vrátila včas a neobjevilo se tam prázdné studio, takže jsem si tam sáhla na dno, ale bylo to něco úžasného, hrozně ráda na to vzpomínám a jsem vděčná za tu šanci, kterou jsem dostala. Za pomoc kolegů, třeba Míry Bosáka, se kterým jsem se střídala ve studiu, ten mi hodně morálně pomohl. Je fakt, že rok 2014 a olympiáda v Soči bude vždycky něco, co pro mě bude mít takový významný punc.“

Tvoje práce nabízí celou řadu výjimečných setkání. Asi by bylo hodně nefér vybírat jedno jediné. Mediálně hodně sledovaný byl tvůj rozhovor s Gabrielou Koukalovou, pořízený bezprostředně poté, co vydala svou knihu Jiná. Čí to byl tenkrát nápad na to setkání?

„Byl to její nápad. Ona tehdy, když vydala knihu, se rozhodla, že poskytne několik rozhovorů. Z České televize si vybrala mě a bylo to v době, kdy jsem měla malé dítě a pamatuju si, že jsem byla krátce po porodu, kojila jsem, byla jsem taková celkem mimo a říkala jsem si, že to zkusím jako zajímavou výzvu. Je to určitě moment, na který nemůžu do konce života zapomenout, protože se to odehrávalo mimo Českou televizi, byl to první rozhovor, který poskytla médiím po vydání knihy. Já vím, v jaké situaci a psychickém rozpoložení se ten rozhovor odehrával, pamatuju si velice silně momenty, které tomu rozhovoru předcházely a jak ten rozhovor vznikal. Jsou to věci osobního rázu, které jsou třeba i pro mě do značné míry těžké. Byla to velká škola, i to, co se rozeběhlo potom, bylo zajímavé.“

Letošní jaro bylo pro sportovce a i pro nás všechny opravdu výjimečné. Dá se říct sportovní terminologií říct, že se děly věci, které přepisovaly dějiny. Kdyby ti někdo v lednu řekl, že se odloží například olympiáda, co by sis pomyslela?

„Že je úplný blázen, protože olympiáda se nemůže odložit, stejně jako se nemůže jet biatlon v Novém Městě na Moravě bez diváků. Stejně jako se nemůže zastavit svět a že to přece není možné.“

Sportovci projevili obrovskou soudržnost i vzájemnou podporu, mezi špatnými zprávami se objevovaly i ty velmi dobré. Kterou z nich považuješ za opravdu výjimečnou?

„Myslím, že svět sportu ukázal neuvěřitelnou sílu, sílu v týmu a sílu jednotlivců a lidí, kteří jsou schopni inspirovat a motivovat další. Mě napadá mladý fotbalista Michal Sadílek, který věnoval půl milionu korun nemocnici v Uničově a ještě nějakému jinému lékařskému zařízení. Protože je spjatý s touhle oblastí a říkal, že se tím snažil motivovat ostatní. Když dvacetiletý kluk něco takového udělá, pro mě je úžasné, že takhle mladý kluk se k něčemu takovému nejen odhodlá, ale udělá to s lehkostí. Takových příběhů je spousta, nejde tam třeba o takhle velké peníze, ale jde tam o neuvěřitelně silné jiné momenty.“

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek. Minulý týden tu se mnou byl fotograf Krkonoš Ctibor Košťál a tady je jeho otázka pro tebe. „Jaké své fotografie, kterou jste vytvořila, si nejvíce ceníte?“

„Děkuju za otázku, musela jsem se zamyslet, ale první fotka, která mě napadla a nejvíc si jí vážím, to je fotka mojí rodiny, kterou jsem udělala. Je to pořízené na gauči kde je všude spousta nepořádku kolem, ale oni se všichni tváří šťastně a to je taková pravdivá sonda do života naší rodiny.“