Květa Jeriová vítězila s vlastnoručně upletenou čepicí

Narodila se v Zálesní Lhotě, malé obci kousek od Studence na Semilsku. Základy fyzičky získala díky práci v hospodářství svých rodičů. Do lyžařského oddílu chodila až od svých 14 let. V reprezentaci byla deset let, mezi roky 1974 – 1984. Za tu dobu se zúčastnila dvou Mistrovství světa a dvou zimních olympiád. Absolvovala Pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Má dvě dcery a jejím manželem je dvojnásobný olympijský medailista veslař Zdeněk Pecka.

V roce 1924 se v Zálesní Lhotě, kde Zálety natáčíme, narodil Jiří Šlitr, jeden ze zakladatelů Divadla Semafor. Poslouchala jste jeho muziku?

„Samozřejmě, Semafor patřil k našemu dětství, nebo spíš mládí a moje starší sestry v té době poslouchaly gramofonové desky, které se tehdy daly koupit. Myslím, že Suchý – Šlitr patřili k těm nejoblíbenějším, i když ta 60. léta byla doslova zlatá, protože těch zajímavých zpěváků bylo hodně.“

Ve všech rozhovorech, které jsem s vámi četla, zmiňujete hospodářství rodičů jako základ kondice. Jak se díváte na to, že dnes se děti od útlého věku specializují na svůj sport?

„Dnes jsou jiné možnosti, než byly v našich dobách. Já sice nejsem ještě tak úplně stará, ale faktem je, že jsme žili klasický vesnický život, kdy jsme přišli domů a museli jsme pomáhat. Myslím, že tak žila větší část dětí, i když samozřejmě děti těch rodičů, kteří neměli žádné hospodářství, zpravidla volného času měly víc. My se museli podílet na tom, abychom se uživili. Bylo to dost složité, nechtělo se nám o prázdninách vstávat v sedm hodin a jít na pole, ale nic jiného nám nezbývalo. Ta doba byla tvrdá.“

Květa Jeriová natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

V Záletech jsem mluvila s Evou Samkovou, Karolínou Erbanovou, Michalem Krčmářem a všichni vzpomínali na svého trenéra a učitele Aleše Suka. Jak důležitá je podle vás role prvního trenéra v tom, aby nasměroval talentované dítě?

„Já myslím, že dost rozhodující. Já osobně jsem měla to štěstí, že jsem v úvodu své kariéry narazila na nadšené lyžaře. Už jenom ten začátek, který znamenal, že pro mě přišli z oddílu až k nám domů a přemluvili maminku, aby mě nechala jít na trénink a do lyžařského oddílu, tak to byl první rozhodující krok.“

Pojďme k vašim závodům. Navštívit v 80. letech Spojené státy, to muselo být pro třiadvacetiletou holku splněný sen a velké překvapení.

„Já myslím, že tehdy z Československa do Spojených států vycestoval jen velmi malý počet lidí a to samozřejmě bylo veliké lákadlo a motivace. Přiznám se, že jsem do poslední chvíle nevěřila, že se tam skutečně podívám, protože se o tom moc nepsalo, ale trochu visel ve vzduchu bojkot a vědělo se, že západní státy zřejmě do Moskvy nepojedou, což byla letní olympiáda, ale my naštěstí ještě do Lake Placid odjeli. Byla to taková skromná olympiáda, i po mediální stránce zůstala v pozadí, protože doba holt byla taková. Z mého závodu je jen několikavteřinový záběr, jak finišuji do cíle, to zřejmě přebrali z nějakých západních agentur.“

Je pravda, že na oslavu jste měli jen jednu lahev piva pro vás a pro trenéra?

„Je to pravda, my jsme závodili hned druhý den, kdy začala olympiáda. A v předvečer hokejisté prohráli se Spojenými státy. Z pohledu našich tehdejších funkcionářů to byla tragédie, protože nějací Američané, kteří následně tedy celou olympiádu vyhráli, tak patřili k outsiderům, alespoň papírově. Pro hokejisty se tam vezla zásoba piva, protože po zápasech měli problém usnout, takže se počítalo s tím, že po zápasech dostanou pivo, aby se vyspali. Tím pádem se s tím pivem muselo na začátku šetřit. Takže naše oslava probíhala velmi skromně, byla to krátká debata s vedením výpravy, jedno pivo jsme si rozdělili s trenérem a za dva dny byly další závody, takže na slavení nebyl čas.“

Zajímavý příběh ve vašem životě je taky seznámení s vaším manželem, to je jak příběh z červené knihovny. Psal se rok 1984 a s jistou mírou nadsázky se dá říct, že za všechno může Tomáš Čechtický?

„Ano. Tomáš Čechtický napsal rozhovor, který si Zdeněk Pecka tehdy přečetl a zaujal ho. Byl to rozhovor o úplně normálních věcech, běžné starosti jako kam na dovolenou, s kým, jak si představujete život za pět, za třicet let a já myslím, že to byl rozhovor, do kterého se mi ani moc nechtělo, ale on to tehdy psal se mnou a Blankou Paulů a víceméně nás měl v tom rozhovoru porovnávat. Já si říkala, že to není úplně šťastné, ale to jsem ještě nevěděla, co to všechno způsobí. Faktem je, že Zdeněk byl velký fanda sportu a lidi kolem sportu jsme se znali z médií, věděli jsme kdo se kde pohybuje, kdo je úspěšný a má medaili, takže já věděla, kdo to je, on znal mě, i když jsme se do té doby nepotkali.“

Letos jste si zaběhla Jizerskou padesátku. Po kolikáté v životě?

„Jela jsem jenom takovou firemní štafetu. Tu jsme jeli asi popáté, je to štafeta klubu fair play, tu samotnou Jizerskou padesátku nejezdím, protože od doby, kdy jsem skončila s lyžováním, tak jsem se pokusila asi dvakrát nebo třikrát padesátku jet a vždycky byl problém se sněhem, takže ji museli odvolávat. Říkala jsem si, že to je zajímavé, že vždycky, když se přihlásím, tak z toho sejde. Tak to přece těm pořadatelům nemůžu udělat, že bych se znovu přihlásila. Zůstanu u štafety, to jsem ještě schopná objet, protože si neumím představit, že bych ujela padesát kilometrů, to bych nedala.“

Ve Vzpomínkách lyžařských také mluvíte o radosti z kreslení. Kdy jste si namalovala zatím poslední obrázek?

„Teď jsem se k tomu dlouho nedostala. Ale je pravda, že jsem byla před dvěma lety v lázních, tam jsem si koupila skicák, kreslila jsem si a od té doby jsem se k tomu moc nedostala, i když občas mě některé děti třeba na návštěvě poprosí o kresbičku, tak to ještě dám. Chystám se, že se k tomu vrátím, protože to byla taková nádherná kratochvíle a jako dítě jsem se v tom strašně vyžívala a vždycky jsem chtěla k Vánocům blok a pastelky a bylo to prima, když jsem si mohla kreslit a to jsem dokázala několik hodin.“

Když si vzpomenu na jakýkoliv váš závod, který jsem viděla v televizi, vidím vás v červenobílé čepici. A až teď jsem se dočetla, že jste si ji pletla sama.

„Pletení, to byla taková další disciplína lyžaře. To byla výjimka, když některá nepletla. To byla kratochvíle, kterou jsme zabíjely dlouhé večery na horách a na soustředěních. My jsme napletly takových čepic, svetrů a pletly jsme třeba i kolegům. Myslím, že to byla taková duševní relaxace, aspoň pro mě. Vymýšlely jsme vzory, ty čepice byla taková určitá lyžařská kultura bych řekla.“

Ta červenobílá pro vás měla nějaký význam, nosila jste ji častěji než nějakou jinou?

„Byla to moje závodní čepice. Měla jsem různé další, ale tuhle jsem si upletla v Novém Městě na Moravě před mistrovstvím republiky. Vzala jsem si ji na ten závod a vyhrála jsem. Pak jsem si ji vzala na další závod, taky jsem vyhrála. Pak jsme odjeli na sever, tam jsme měli štafety a já jela v jiné čepici a závod se mi moc nepovedl, takže jsem se vrátila k té, se kterou jsem dvakrát vyhrála a už jsem ji pak nominovala jako závodní a pak jsem nenosila žádnou jinou.“

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek, minulý týden jsem si povídala s doktorkou Alenou Schmoranzovou, primářkou Ústavu chirurgie ruky a plastické chirurgie a tady je její otázka pro vás. „Já bych se ráda zeptala, jestli máte kromě sportu ještě nějakého naprosto nesportovního koníčka.“

„Mám občas období, že si ráda sednu, a když už si sednu, tak velmi ráda pletu a to je činnost, kdy hýbu jenom rukama, ale prý je to velmi dobrá prevence proti Alzheimerovi, protože u toho člověk musí přemýšlet a zároveň je to taková jemná práce rukou, takže pro mě je občas obrovským odpočinkem a relaxací to, že si sednu k pletení.“