Bořil Českou boudu a stavěl Poštovnu

Pozvala jsem si muže, který bydlí a pracuje v Horním Maršově. Mimochodem nějakou dobu byl i strážcem Krkonošského národního parku. Mezi díla jeho rodinné firmy patří třeba nepřehlédnutelná česká Poštovna na vrcholu Sněžky. O slavných krkonošských rodech, o lidové architektuře a Krkonoších mluvím s krajinným ekologem Pavlem Klimešem.

Dovolím si začít citací úvodního slova knížky, píšete se tam. „Při prvním svobodném novoročním projevu prezidenta Václava Havla jsme slyšeli pravdu. Naše země nevzkvétá. Krkonošský národní park byl na začátku roku 1990 na seznamu deseti nejohroženějších parků světa. Porovnání stavu přírodní a kulturní krajiny Krkonoš s dobovými snímky bylo v mnoha ohledech velmi smutné. Fotografie nás usvědčily. Stojí za to usilovat o krásné Krkonoše.“ Autorem slov je právě Pavel Klimeš.

Chápu, že knížka byla jen jakousi pomyslnou třešničkou na dortu. Ten dort si představuju jako obrovskou mravenčí práci, která začala už někdy v roce 1980, kdy jste založil sbírku dobových fotografií a pohlednic.
Na dobových fotografiích se spojil můj zájem o krajinnou ekologii a přírodu. Původně jsem myslel, že budu čistý přírodovědec, ale dobové fotografie mě nasměrovaly trochu jinam. Uvědomil jsem si, že mě zajímá proměna krajiny, že mám rád věci, které sleduji. Začal jsem mapovat, to znamená, že jsem vyfotil ve východních Krkonoších všechny kapličky, kříže, chalupy, hraniční mezníky, významné stromy. Když uděláte takovou inventuru, tak vám najednou začnou docházet souvislosti. Taky vám přijde líto, že některé věci zanikají a některé už zanikly. Na starých fotkách totiž vidíte, že to bylo pěkné a dneska je to zničené. Dobové fotografie jsou mým stálým partnerem a možná nejdůležitějším pracovním nástrojem.

Píšete, že od roku 1990 jsme hodně napravili, něco se nám nepovedlo a mnohé zbývá ještě udělat. Tak buďme konkrétní. Co jsme napravili?
Myslím si, že se opravila řada objektů. Po roce 1990 řada lidí, kteří získali ty boudy, chalupy, tak je dokázali zvelebit. To jsou desítky velmi podařených případů.

Alena Zárybnická a Pavel klimeš - společné foto na památku

Co se naopak nepovedlo?
Myslím si, že se nám nedaří pracovat v krajině. Nepodařilo se obnovit zemědělství a v krajině stále chybí, já tomu říkám, obyčejná lidská práce. To je to, že vyříznete nálet, že posečete trávu, že vyčistíte svodnici na cestě, která jde k vašemu domu, přestože ta cesta není vaše.

Kdyby nepřišla 2. světová válka, patřila by rodu Czerninů půlka Krkonoš. Právě Czerninové a taky Aichelburgové patří k rodinným přátelům mého hosta. Když začneme třeba Czerniny, oni o restituci nikdy nepožádali. Údajně při zabírání jejich majetku nebyli československými občany. Je to tak?
Tím, že byli občané Československa a poté byli na území Sudet, tak se automaticky stali občany Třetí říše. To se jich nikdo neptal. Posledním majitelem více než poloviny českých Krkonoš byl Jaromír Czernin. Jeho sestra Věra si vzala například ministerského předsedu Rakouska Schuschnigga. Věra Czerninová prožila celou válku v koncentráku. Jaromír si jako svou druhou manželku vzal Židovku v roce 1938. To jsou jasné příklady toho, že nacisty nebyli. Nacisti mu nasadili nucenou správu. Zůstal zapsaný v katastrálních knihách, ale už nemohl se svým majetkem disponovat. Byl potom v domácím vězení. Nikdy jsem si nedovedl představit, že se nimi potkám. Ale když jsem začal s přáteli vydávat časopis Veselý výlet, tak mi přišel fax od Alexandra Czernin-Morzina, že by se s námi rád sešel, že ho zajímá, co píšeme. Začali jsme se stýkat a dneska jsme opravdu blízcí přátelé. Otevřely se nám díky tomu i archivy a dneska víme více, co znamená Krkonoše a Czerninové.

Mezi díla vaší firmy patří i nejvýše položená stavba v Česku. Mám na mysli Anežku, tedy Poštovnu na Sněžce. Ta stavba, pokud si dobře pamatuji, nespatřila světlo světa úplně hladce.
To má zase souvislost. Náš dobrý kamarád fotograf Pavel Štecha nás kdysi seznámil s Martinem Rajnišem. Martin měl odjíždět na expedici do Jižní Ameriky. My jsme tam nějaké věci dělali a prožili. On se u nás stavil a povídali jsme si o Jižní Americe. Pak jsme dostali za úkol od správy KRNAP zbourat Českou boudu. To byla taková smutná věc. Ta bouda byla bohužel ponechána svému osudu, sežrala ji dřevomorka. Dostali jsme se do jednání, kdy se začalo mluvit o nové stavbě.Martin Rajniš udělal pro Pavla Štechu takový vejminek, takovou ekologickou stavbu. Nám se to strašně líbilo. Sešli jsme se s Martinem, řekli jsme mu, že máme možnost ovlivnit podobu vrcholu Sněžky, ale máme podmínku, že to musí být ekologická stavba, aby byla přijatelná. Martin to navrhl s Patrikem Hoffmanem. My jsme to přednesli a Správa KRNAP to zamítla. Myslím, že to tehdy nepochopili.

Štětovaná cesta

Pak následovala ta architektonická soutěž, ze které vzniklo devět návrhů, všechny byly pojmenovány od A, zvítězila Anežka.
Ukázalo se, že ta původní verze byla správně. Anežka byla potom jenom malinko upravena a správa měla trochu problém s tím, že dům nemá sedlovou střechu, jak se na horách stavěly. Ty se ale stavěly proto, že se tam dávalo seno. Třeba Petrovka, byla bouda, která byla postavena čistě k cestovnímu ruchu, měla střechu rovnou a dokonce zatravněnou.

Údajně na Kavkaze zazněla věta: „To byl ale veselý výlet.“ Nakonec se z toho vyklubalo všechno, o čem jsme mluvili. O setkání se slavnými krkonošskými rody přes vaši každodenní práci i přes publikace, které doteď vydáváte.
Tak veselý výlet je původně ironické rčení. To bylo myslím v roce 1983, když jsme dělali nějakou túru a slezli jsme dolů a někdo řekl: „To byl ale veselý výlet.“ Byli jsme unavení. Na každé expedici se chytne nějaká hláška. Když jsme pak v roce 1992 seděli nad tím, jak bychom se měli jmenovat. Myslím, že bratr si na to vzpomněl a říkal, že by se to mohlo jmenovat Veselý výlet.

Když jsem si s Pavlem Klimešem ještě před setkáním psala o tématech, která by stála za to v Záletech probrat. Napsal větu: „Jen o vrcholu Sněžky si můžeme povídat půlhodiny.“ Proč je vrchol Sněžky tak zajímavý?
Já si myslím, že je to fenomén. Je to nejen samotný geografický bod, ale tím, že na něm už od 17. století žijí lidé, se tam vytvořil systém vztahů. Dneska je tam méně staveb, ale stále tam někdo je. Vždycky, když jsme dělali nějakou akci o Sněžce a nabídli jsme to veřejnosti, tak je to zajímalo. Když jsme stavěli Poštovnu, tak o to měla zájem Česká televize. Když tam vystoupí známý politik, tak se o tom ví. Když se stane tak smutná věc, že se tam někdo zabije, tak se o tom taky hned mluví. Ročně vrchol Sněžky navštíví 800 tisíc lidí. Většina jich tam přijde pěšky, i když máme novou lanovku.

Mluvil jste o spoustě staveb, které na tom místě stály. V polovině 19. století tam údajně stála roubená chata a byla v ní rakouská c.k. telegrafní stanice. Tato chata teď prý stojí úplně jinde. Mám správné informace?
Ta stará Poštovna, která byla přenesena ze Sněžky na Moninec, tak ta není tak stará. To nebyla původně Poštovna, ale to si nějaký občan z Úpy udělal živnost na prodej suvenýrů a v roce 1937 tam postavil tuto hrázděnou stavbičku. Potom v 70. letech z toho zase udělali prodejnu občerstvení, udělali z toho perníkovou chaloupku. My jsme tam ty dřevěné perníčky našli v archivu schované. V roce 1994 bývalá poštmistrová z Pece pod Sněžkou, tam získala licenci Poštovny a obnovila tuto krásnou tradici, která na české straně je od roku 1899 a na německé straně byla od roku 1873.

Jsou otázky, které dostáváte stále dokola. Na co se vás lidé ptají vůbec nejčastěji?
Mě překvapuje, že se mě nebo kolegyň ještě třeba v informačním centru někdo zeptá, kudy se jde na Sněžku. Je to ale dobré znamení, protože víme, že přijíždějí noví hosté. To je asi otázka číslo jedna, protože nám to něco signalizuje.

Minulý host Jan Hřebačka, ředitel Správy Krkonošského národního parku, vám tady nechal jednu otázku. Chtěl by se zeptat, jestli vám Správa KRNAP nechybí a jestli byste se k nim nechtěl vrátit.
Myslím, že už bych se nedokázal stát úředníkem a státním zaměstnancem. Rozhoduji už o svém čase a svých pohnutkách a konám nezávisle na jiných lidech. To si myslím, že je výhoda podnikání a být na vlastních nohou.

Příště tady bude sedět Ivo Novák, je tiskovým mluvčím a vedoucím externího vzdělávání Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje. To je příležitost pro vás zanechat mu otázku.
Záchranáře bych se určitě zeptal na věc, kterou si nedovedu ani představit, a to je, jak silné jsou vaše emoce při záchraně lidského života. Jestli jste někdy prožil silný konkrétní případ?

Česká poštovna
autor: ZAR
Spustit audio