Černé úterý

Šéf říká, že je to proto, že se v pátek flákáme a nic neuděláme! Tsss... v každém případě jsem neměla čas ani na to, abych si magazín aspoň prolistovala! A druhý den to nebylo o nic lepší!

Na stole jsem měla dlouhý seznam zákazníků, kterým jsem měla dopoledne zavolat. Klid, Jolano, klid, nařídila jsem si. Je přece úterý! Večer máš v televizi svůj seriál! Dneska se konečně vyřeší, s kým to Marika má a jestli Robin zůstane Jarmile věrný!

Pro jistotu jsem se natáhla po magazínu, ve kterém byl vzadu televizní program, abych se ujistila, že platí začátek seriálu ve 20:20, a málem jsem omdlela!

To snad ne?!

V programu bylo ve 20:20 něco jiného! Tak oni zase využívají naší seriálové závislosti, aby s námi beztrestně manipulovali?! Ale tentokrát vám to neprojde! Nenenenene! Zavolala jsem do televize přímo generálnímu řediteli, a když se ozval kultivovaný hlas jeho generální sekretářky, smetla jsem ji z povrchu zemského.

„Nepředstavujte se mi, ano? Já vím, kdo jste! Okamžitě mi řekněte, KDO má na starosti změnu televizního programu! Je to chlap, co?“

Chvíli bylo ticho a pak kultivovaný hlas poněkud stroze odpověděl.

„Rudolf Smetana.“

Rozesmála jsem se.

„Neříkala jsem to? Žena by totiž něco takového NIKDY neudělala! Žena by nám, ženám, včas vysvětlila, proč dneska večer není náš seriál a hlavně...“

 Kultivovaný hlas mi skočil do řeči.

 „Myslíte seriál ve 20.20.? Tak ten...“  Tak tohle na mě, holka, nezkoušej!

„Okamžitě mi dejte kontakt na Rudolfa Smetanu! Chudák Bedřich Smetana! Ten se musí nad takovým jmenovcem obracet v hrobě!“

Kultivovaný hlas mi stroze nadiktoval telefon svého šéfa a bez rozloučení zavěsil.

Jen počkej! S tebou si to vyřídím hned po Smetanovi! Ale ten mi to nebral a nebral!

Šla jsem si udělat další kafe, a když jsem se vrátila, volala jsem Smetanovi dvacetkrát! Nic. Došla jsem si na oběd, a potom jsem mu volala čtyřicetkrát! A nic!

Až v půl třetí mi to zvedl, představil se a to bylo všechno, co měl šanci říct! Byla jsem jako tsunami! Smetana se sice několikrát pokusil skočit mi do řeči, ale to mě jenom rozlítilo!

„Mlčte, pane! Vás by měli za trest nechat zametat celý Václavák! Nás jsou miliony! Miliony žen, které máte dneska na svědomí! A něco vám řeknu, vy...“

A najednou stál nade mnou můj šéf.

„Tak dost! Ukončete hovor ze služebního mobilu, paní Šolcová, ať se vám mohou naši zákazníci dovolat.“

Udělala jsem to a mobil okamžitě zazvonil. Na displeji jsem viděla jméno zákazníka, kterému jsem měla volat už ráno. Šéf ukázal na mobil.

„Až si vyřídíte svoji dnešní práci, paní Šolcová, přijďte ke mně.“

A tak jsem začala konečně pracovat. A bylo mi do breku. Černé úterý! Jdu na kobereček k šéfovi. Večer nemám svůj seriál. Černé úterý.

V magazínu, který ležel rozevřený přede mnou, jsem uviděla ten zpropadený televizní program. Radši jsem ho zavřela a koukla jsem na titulní stránku. Pondělní magazín.

Aha... to je ten, co jsem si včera neměla čas přečíst... Včera?

Ale včera bylo přece pondělí?!