Cestou do Neratova

Neratovský kostel je jedním ze symbolů tragické historie tohoto kraje. 11. května 1945 opilý ruský voják zasáhl střelou z pancéřové pěsti střechu kostela a ta shořela. Přes velkou snahu tehdejšího faráře se nepodařilo kostel opravit, už nebylo pro koho, po odsunu německého obyvatelstva, zůstali v Neratově dva lidé.

Češi a Němci pospolu

Německy mluvící obyvatelstvo přichází do Orlických hor už v šestnáctém století. Byli to zruční řemeslníci, které zvali vlastníci místních panství Mauschwitzové a Nosticzové, aby zde rozvíjeli sklářství, plátenictví a jiná řemesla. „Časem německé obyvatelstvo převládlo,“ vysvětluje starosta Rokytnice v Orlických horách a milovník historie Petr Hudousek, „a čeština se pomalu vytrácela z běžného života i úřední řeči.“

Zajistit si obživu v nadmořské výšce 900 metrů, nebylo nikdy snadné. Pro Čechy i Němce. A tak se do jisté doby rozdíly mezi národnostmi stíraly. Ale třenice byly vždy a vyhrotily se zabráním Sudet na podzim roku 1938, válečnými událostmi a poválečným odsunem Němců.

V letech první republiky byla v Rokytnickém újezdu z celkového počtu 16.000 obyvatel jen třetina Čechů. Většinou to byli státní úředníci. Po válce a vysídlení Němců počet obyvatel v Orlických horách výrazně klesl. Do dnešní doby nepřekročil čtvrtinu původní hustoty osídlení.

Pěchotní sruby

Hřeben Orlických hor lemují vojenské bunkry – malé řepíky, pěchotní sruby i větší pevnosti. Byly postaveny, aby chránily meziválečnou Československou republiku před německou agresí. Stavěli je místní lidé, Češi i Němci. Byla to prostě dobře placená práce.

Správci pěchotního srubu Mlází|foto: Šárka Kuchtová

Většina objektů pohraničního opevnění je z bezpečnostních důvodů uzavřena. Některé sruby ale opravili a zpřístupnili nadšenci z Klubu vojenského opevnění Hradec Králové. Nemají sice status muzea, ale ochotně vás provedou a zajistí vám odborný výklad. Pan Josef Grygera tráví většinu svého volného času u pěchotního srubu R-S 87 Průsek. „Je neuvěřitelné,“ říká pan Grygera, „jak rychle a kvalitně dokázaly tehdejší stavební firmy pracovat. Okolních jedenáct železobetonových objektů postavily za devět měsíců.“

Se svými přáteli se snaží dát srub do takového stavu, ve kterém byl před Mnichovským diktátem, a to včetně vybavení. Uvnitř najdete slušnou sbírku dobových zbraní, radiotelefonní zařízení, sestavu na filtraci vzduchu i funkční toaletu.

Opevnění Rokytnicka

Součástí turistické Jiráskovy cesty po hřebeni Orlických hor je i Anenský vrch. Už pátý rok tu stojí 17 metrů vysoká rozhledna, při dobrém počasí z ní uvidíte celý hřbet Orlických hor, Kralický Sněžník, ale také Rychnovsko, Žambersko, i Suchý vrch.

Začíná zde naučná stezka Opevnění Rokytnicka. Na čtrnácti panelech návštěvníci dostanou kompletní informace o obranných objektech v pohraničí. „Na panelech jsou i dobové fotografie,“ říká Pavel Minář, odborník na vojenská opevnění v okolí Rokytnice, „aby si lidé mohli představit, jak opevnění vypadalo před zničením.“ Bunkry nebyly poškozeny v bojích, ale německá armáda na nich testovala průraznost svých zbraní, v padesátých letech pak nenapravitelné škody způsobil Národní podnik Kovošrot Hradec Králové, který vytrhal ocelové ochranné zvony z většiny objektů. Naučná stezka Opevnění Rokytnicka končí na pevnosti Hanička.

Černý důl

Při cestě z pevnosti Hanička směrem na Neratov leží přírodní rezervace Černý důl. Je to vzácná lokalita s původními jedlovými a bukovými porosty. „Není to úplný prales,“ vysvětluje biolog Petr Köppl, ze Správy CHKO Orlické hory, „ale tento krásný les se opravdu velmi blíží lesu původnímu.“ V rezervaci je Kaple svaté Anny, která sem byla přenesena z Anenského vrchu při stavbě pohraničního opevnění. Původně byla umístěna do obce Hadinec, která ale po poválečném odsunu Němců téměř zanikla. Zbylo z ní jen pár krásných starých chalup. Z Hadince je nádherný pohled na hřbet Orlických hor.

Pohled z Hadince k Suchému vrchu|foto: Petr Köppl

Neratovský kostel

Dnes už má neratovský kostel zpátky svou venkovní barokní podobu. Uvnitř jsou ale omítky odrhnuté na holé cihly a po baroku tu není ani památky. „Nejsem stavitel barokních kostelů.“ vysvětluje místní farář Josef Suchár, „ten strohý interiér nám má připomínat, že vše jde napravit, ale musí se stavět na pravdivých základech.“

Spolu s lidmi ze Sdružení Neratov se Josef Suchár snaží o návrat života do vesnice. Pomáhají pěstounským rodinám a lidem s postižením, poskytují jim bydlení a práci v chráněných dílnách. Dnes je v Neratově obchod, hospoda, rekreační chata a v zimě i malý vlek.

Pod kostelem je vysázený sad jabloní, hrušní a švestek. Jsou to původní odrůdy, které před odsunem rostly v neratovských zahradách. Sázeli je lidé různých národností – Češi, Němci, Poláci. Lidé, kterým historické křivdy tohoto kraje nejsou lhostejné. Sad nazvali Sadem smíření.