Chceš ukázat nohu, Ondrášku?

4. březen 2016

Před několika lety jsme v Činoherním klubu zkoušeli hru, která se po premiéře nehrála příliš dlouho, proto je zbytečné připomínat, jak se jmenovala, kdo ji napsal a kdo režíroval. Podstatné bylo, že zkoušení bylo pro nás všechny dost náročné a spíše nepříjemné.

Sešla jsem se jednou před zkouškou v dámské šatně s kolegyní herečkou, a ta na mě doslova „vylila“ všechno, co jí na zkouškách vadí a po deseti minutách monologu, skončila v úplné depresi.

„Premiéra je za čtrnáct dní. Ireno, když na to přijde, já se klidně nebudu těch čtrnáct dní koupat!“

V tu chvíli mi došlo, jak strašné pro ni musí zkoušení být, když je schopná udělat něco tak zoufalého, a nabídla jsem jí pomoc.

„Jestli chceš, ukážu ti nohu. A uvidíš, že jsou horší věci, než nějaké zkoušení, které pro nás všechny, za čtrnáct dní, skončí.“

Popotáhla a pak přikývla.

„Tak jo. Ukaž.“

Sedla jsem si vedle ní a vyhrnula jsem levou nohavici džín a ukázala jí vyhublé lýtko, které v roce 1954 bacil dětské obrny, doslova vyždímal. Chvíli na moji nohu koukala a pak se usmála.

„Díky. Už mi je líp.“

Když jsem si odpoledne po zkoušce, opakovala text s Ondřejem Vetchým, který v této hře také hrál, a byl z toho nešťastný, řekla jsem mu pro pobavení i moji dopolední příhodu a on ji hned začal vylepšovat.

„To se roznese po Praze, a až budou mít někde před premiérou, a budou ze všeho na nervy, tak se bude říkat, ty vole, jdi do Činoheráku, tam mají nápovědu, ta ti ukáže nohu po obrně a hned ti bude líp!“

Uběhlo čtrnáct dní, a my měli konečně poslední generální zkoušku.

Napovídám při zkouškách z první řady, protože jeviště Činoherního klubu je malé a nápověda se tam prostě nevejde. A nevejde se tam, samozřejmě, ani při představení, takže v Činoherním klubu se večerní představení hrají odjakživa bez nápovědy - což je pro mě ideální, protože dojíždím z Kolína. Ale vraťme se k té mé zázračné noze, která pomohla mé kolegyni z deprese.

Představte si následující situaci:

Na jevišti probíhá poslední generální zkouška. Sedím uprostřed první řady a hlídám text. Ondřej Vetchý je v tu chvíli sražený svými nepřáteli na prkna, která sice znamenají svět, ale vyvolají alergický záchvat každému, kdo nesnáší prach. Ondřej tedy leží v prachu na prknech se zavřenýma očima, kousek ode mě. Nakloním se k němu ze svého sedadla v první řadě a zašeptám:

„Ondrášku, chceš ukázat nohu?“ Víčka mu zaškubou.

„Děkuju, miláčku. Ale ještě neuzrál čas...“

autor: Irena Fuchsová