Chcete vědět, co jsem odposlechla?

Jako dítě jsem nic z toho, čemu se říká prdíky, prdy, větry či větříky, neregistrovala. Nic z toho pro mě neexistovalo. Kolem šesti, sedmi let, kdy se ze mě stala malá čtenářka, se tyto výrazy dostaly i ke mně a můžu vám říct, že silně narušovaly mé snové představy o tom, jak by život a hlavně lidé v něm, měli vypadat.

Můj otec se do snových představ své Mášenky, nehodil. Když jsem od něho uslyšela ten zvuk, něco ve mně řeklo nahlas, fuj, prase! Zajímavé je, že to něco ve mně mlčelo, když byl otec opilý. Ale je možné, že se třeba ten zvuk, když byl opilý, neozval!

Nicméně, když byl střízlivý a zvuk se ozval, řekla jsem, fuj, prase, otec se pokaždé trochu zastyděl a omluvně řekl, Mášenko, je to zdravé!

Nicméně, fuj, prase, mi vystačilo hodně dlouho.

Když jsem v roce 1967 nastoupila jako mzdová účetní do kolínské TESLY, chodila jsem z našeho střediska, kterému se říkalo vzorkovna, a kde pracovalo šedesát chlapů a deset žen, pro pracovní výkazy na malou dílnu, kde pracovali jenom tři svářeči. Brzy se z nás stali kamarádi a já tam chodila, i když jsem jejich výkazy už dávno měla.

Bylo mi sedmnáct, těm třem chlapům mohlo být kolem třiceti, pětatřiceti, takže v mých sedmnáctiletých očích to byli dědkové, ale je pravda, že jsme měli souzvuk duší.

Já je ráda poslouchala a zajímalo mě, co říkají, a jim dělalo dobře, že je ráda poslouchám a že mě zajímají.

Jednou přišla řeč i na prdíky, prdy, větry či větříky. Dala jsem pravděpodobně při nějaké debatě najevo svůj odpor k nim a slovo si hned vzal pan Kosička.

„Irenko, já když jsem přišel do rodiny mé manželky, spali jsme nějaký čas s její sestrou v jedné místnosti, protože náš dům se ještě dostavoval. První noc byla děsivá. Irenko, to jsem nikdy v životě nezažil! Ráno jsme si s holkami řekli, že i pro ně to byla děsivá noc. Já se styděl jich, holky se styděly mě, prostě jsme celou noc neprděli a ráno jsme vstávali v pět hodin a byli jsme všichni tři jako mátohy. Promiň, Irenko, já vím, že to nemáš ráda, ale musím ti říct, k čemu jsme společně došli! Večer, když jsme se zase s holkami sešli v naší společné ložnici, jsme se domluvili a od té doby, Irenko, když si to tělo žádalo, tak jsme prděli.“

A tak jsem se, díky panu Kosičkovi, stala od roku 1967 smířlivější i k mému otci.

A teď vám konečně budu vyprávět to, kvůli čemu jsem vám musela uvařit tuhle „omáčku“, kterou jsem, mimochodem, zase tak špatně neuvařila!

Takže. Šla jsem s Baxíkem večer na procházku. Dá se říct, že jsem v černé bundě splynula s okolím, a mladý pár, který šel o kus dál po cestě, mě neviděl.

„Promiň, Přemku, prosím tě, promiň,“ omlouvala se dívka. „To je tak strašně trapný! Přemku, odpusť mi to, prosím tě! Ze mě to prostě vyšlo, já za to nemůžu! Já to prostě neudržím, Přemku! Vyjde to ze mě! A ještě tak nahlas! Přemku, já se tak stydím! Prosím tě, Přemku, odpusť mi to!“

Ušli dva metry a já uslyšela i toho chlapce.

„Já ti to odpustím. Ale nejsem Přemek.“