Pašerácké cestování

„Obec Hrčava leží v Jablunkovském mezihoří v nejvýchodnějším cípu České republiky, a to v místě, kde se stýkají hranice tří států – Česka, Polska a Slovenska. Hrčava je také jedinou obcí České republiky, která hraničí s dalšími dvěma státy. Kromě nádherné přírody může nabídnout i zajímavý pohled do „cestovatelské“ pašerácké minulosti.

Občané Hrčavy vlastní pole jak na Slovensku, tak v Polsku, a Poláci a Slováci mají pozemky na Hrčavě. I proto byly na Hrčavě ukryté uvnitř hlubokých lesů v nadmořské výšce cca 700 metrů ideální podmínky pro pašování. Zvuk místního kostelního zvonu je totiž slyšet ve třech státech. Pro pašeráky hrál kostel se zvonem významnou a důležitou roli. Takový umíráček je upozorňoval na to, že se pohraničníci „motají po čáře“. Bílá plachta nebo vlaječka v okně některého z domů na kopci zas signalizovaly, že je čistý vzduch.

Na Hrčavě žili v éře Československa nejlepší pašeráci. Pašoval se dobytek, polský 96procetní líh, tzv. špiritus, lyžařské boty, lyže, krupička, nářadí, potraviny všeho druhu. Prostě všechno, na čem se dalo vydělat.

Pašování bylo obousměrné. Někdy jalovička putovala do Polska a zpátky do Československa procválal zdatný kůň. A nejenom to! Do Československa se přenášela také malá selátka. Často se jim přidával do mléka alkohol, aby se uklidnila a nekvičela během překračování hranic. Sortiment pašování se v průběhu let proměňoval. Stálým produktem však zůstával polský „szpyrytus“.

Pro ostrahu hranic byl problém uhlídat, neveze-li se nějaké zboží pod senem nebo jestli při převádění stád nějaký kus dobytka nepřebývá. Překonat hranici nebylo snadné v místech, kde půda byla rozoraná nebo kde byl natažený ostnatý drát.

Pašeráci v nedaleké Vendryni si s tímto problémem s fortelem poradili. Mezi dvěma smrky natáhli malou lanovku, kterou přetahovali zboží přes hranici, a nezanechávali tak žádné stopy na zoraném pásu. Měli i své pomocníky, kteří zametali stopy ve sněhu nebo v něm chodili rovnou pozpátku. K odlákání pohraničníků se využívalo „volavek“. Zase to byli kamarádi, kteří se schválně chovali podezřele, aby se dobytek o kus dál v klidu převedl přes zelenou hranici.

Další možností, jak žádané produkty pašovat, své o tom vědí obyvatelé Českého Těšína, bylo přehazování zboží přes řeku Olzu. Děti z Cieszyna v Polsku přehazovaly žvýkačky do Českého Těšína a dospěláci házeli do Československa krabičky cigaret.

Na počátku devadesátých let se tady zrodil nový světový pašerácký fenomén: říkalo se mu „mrówki“ – mravenci.

„Mrówki“ se říkalo turistům, kteří několikrát denně přenášeli povolené množství alkoholu a piva do Polska. Už to nebyli klasičtí pašeráci, byli to jen přenašeči, kteří po překročení hranice alkohol odevzdávali překupníkům a druhým mostem přes řeku Olzu, se vraceli do Českého Těšína pro další zboží.

„Mravenčí“ fenomén měl takový ohlas a úspěch, že se ani studentky a babičky pokročilého věku nestyděly za to, stát se „mravencem“...“