Jak si mě kluci vyzkoušeli

V polovině devadesátých let ještě nebyly diskety ani e-maily, tak jsem své povídky nosila do Nei-Reportu napsané na psacím stroji - čímž chci říct, že jsem tam chodila často a musím se přiznat, že ráda. Chodila jsem tam jako domů.

Jednou jsem tam přišla a sekretářka Věra měla svoji kancelář sice otevřenou, ale nebyla tam. Tak jsem procházela dlouhou chodbou a po zaťukání jsem nakukovala do všech kanceláří.

Za třetími dveřmi, na které jsem zaťukala, jsem objevila doktora Radima Uzla. Lezl po zemi a sbíral stovky drobných mincí, které se mu rozsypaly po celé kanceláři.

Klekla jsem si a pomáhala mu je sbírat. Občas jsme se o sebe otřeli, občas jsme na sebe narazili, a když jsme se konečně potkali pod stolem tváří v tvář, usmál se na mě a na chvíli zapomněl na drobáky kolem nás.

„Vaše povídky se mi líbí, paní Fuchsová,“ řekl mi. „Vy často nakousnete podobný problém, který já řeším se svými klienty. Ale vy se na něj podíváte úsměvně! A s nadhledem! A to je dobře.“

Když se nám všechny drobáky podařilo sesbírat, rozloučila jsem se a šla jsem ťukat na dveře dalších kanceláří, ale Věru jsem pořád nemohla nikde najít.

A pak na mě někdo z jedné kanceláře zavolal.

„Ireno, pojď sem, prosím tě! Něco ti ukážeme!“

Vešla jsem do kanceláře, kde bylo asi osm chlapů. Některé jsem znala jménem, třeba majitele Nei - Reportu Richarda Knota nebo fotografa Mirka Malce, jiné jsem znala podle vidění.

Posadili mě na židli, obklopili mě a pak mi začali ukazovat fotografie. Mnoho fotografií. A na každé bylo to samé. Pánské přirození.

„A co říkáš tomuhle?“

„Irenko, ale tohle je klacek!“

„A teď, Ireno, pozor! Koukni se!“

Každou fotografii okomentovali a přitom ze mě nespouštěli oči. Bylo mi jasné, že se tady hraje vysoká hra. Všichni totiž napjatě čekali, jak zareaguju!

Ano, tvářila jsem se sice navenek suverénně, ale vevnitř jsem se klepala jako sulc. Jak z toho ven?!

A pak jsem si vzpomněla na divadlo, uklidnila jsem se, nadechla se a po desáté fotografii jsem pohrdavě sykla.

„Tsss... kam se tohle hrabe na pana Fuchse!“

Po chvilce ticha se všichni rozchechtali a já věděla, že jsem jejich. A od té doby už nikdy k něčemu podobnému nedošlo. Nikdy.