Co slyšíme nejraději

Pracovník uklízí na pláži
Pracovník uklízí na pláži

Myslím si, že nejraději slyšíme pochvalu. A víte proč? Protože v nás vydrží. Hřeje nás. Když si vzpomeneme na to, jak nás někdo pochválil, hned se cítíme lépe. Pochvala je náš dopink! Toužíme po ní všichni. Chceme ji slyšet! Uděláme pro ni všechno!

Ale pozor! Není pochvala jako pochvala! Síla pochvaly, její trvanlivost a důležitost, se odvíjí od toho, KDO nás pochválí! A za co. A před kým. Veřejná pochvala je jako bezedný důl, kde se těží radost. Pořád těžíme a naší radosti z pochvaly pořád neubývá. Nicméně někdy i pochvala mezi čtyřma očima dělá zázraky!

Před pár lety jsme byli s panem Fuchsem na dovolené v Řecku. V hotelu pracoval mladý muž, který uklízel na pláži, v parku, kolem bazénu i v hotelu u recepce.

Chodil zakaboněný, s hlavou dolů, ale uklízel výborně! Viděl sebemenší nepořádek, věděl, co má uklidit, aby nic nenarušovalo příjemný pobyt hotelových hostů a hlavně na něm bylo vidět, že svoji práci považuje za důležitou nejenom pro hotel, ale i pro jeho hosty.

Čekala jsem, kdy se na mě podívá, abych ho pochválila, ale on se na nikoho nedíval. 

Až jednou se mi to konečně podařilo! Šel po pláži kolem mého lehátka a sehnul se pro pecku. V tu chvíli se naše pohledy setkaly a než uhnul očima, já rychle zvedla pochvalně palec a řekla jsem, super! A ještě jsem na něj ukázala, aby mu bylo jasné, že zvednutý palec a super, patří jenom jemu.

Nebudete tomu věřit, ale zvednutý palec a slůvko super stačilo, aby se ten zakaboněný mladý muž rozzářil! Nikdy jsem neviděla tak rychlou změnu zakaboněného obličeje v obličej rozzářený! Nikdy! Rozzářil se a od té doby mě zdravil a usmíval se! A usmíval se nejenom na mě! On se teď usmíval na všechny! Celý se změnil! Narovnal se! Ale hlavně se usmíval!

Toho, že mě zdraví a že se najednou usmívá, si všiml dokonce i pan Fuchs, a když jsem mu řekla, proč mě začal zdravit a proč se usmívá, jen zakroutil hlavou a zaslechla jsem, že si pro sebe říká, Fuchsová se konečně zbláznila...

Jednou jel tenhle mladý muž na malém nákladním autě kolem hotelu a z dálky na mě mával a zdravil mě. A i kdybychom se viděli desetkrát za den, vždycky se na mě usmál a já se usmála na něho. A někdy jsme se viděli i víckrát, protože byl v hotelu od rána do večera. Takže jsme se vlastně zdravili a usmívali se na sebe pořád.

Večer před odjezdem jsem seděla před hotelem a čekala na pana Fuchse, který se měl vracet z výletu do Turecka. Všimla jsem si na protějším chodníku dívky, která také na někoho čekala. Byla taková obyčejná. Nenápadná. A trpělivá.

Za chvíli vyšel z hotelu ten můj usměvavý mladý muž, všiml si mě, zamávali jsme na sebe, a on šel k té dívce, podal jí nějaké pití, něco jí řekl, ona se na mě podívala, a pak šli spolu na pláž, on skládal slunečníky, ona mu pomáhala rovnat lehátka a pořád si spolu povídali.

A já, protože jsem sentimentální, romantická a stárnoucí, jsem si hrdě řekla, vidíš, a to je všechno díky tomu, žes ho pochválila! Začal se usmívat, narostl sebevědomím a vyrostl odvahou! A díky tomu našel cestu k téhle dívce, která vypadá, že je šťastná, že si k ní konečně našel cestu a tak tihle dva mladí lidé, díky mé sentimentalitě a stárnoucímu romantismu, jsou teď spolu a už se nikdy neopustí.

Škoda, že jsem se ho nezeptala, jak se jmenuje. Jeho jméno v této vzpomínce chybí.

Byla by to krásná tečka.