Čtenáři a kamarádi

Když jsme se vraceli, slyším, jak na mě někdo volá. Ireno! I když jsem Irena od roku 1950, hrála jsem mrtvého brouka a k volání jsem se nehlásila.

Proboha, říkala jsem si, kdo na mě může volat v neděli v půl sedmé, když jsem nota bene neumytá, nečistila jsem si zuby, nejsem nalíčená a v kulichu vypadám jako Hurvínek?! Ale volání pokračovalo.

"Ireno! Ireno!"

Tak dobře. Zastavila jsem se a otočila se. Dobíhala mě Maruška, moje spolužačka z první třídy. Krásná, černovlasá holka, která je pořád stejně krásná a černovlasá, což jí tímto nerada přiznávám.

"Včera jsem dočetla tvoji knížku!"

"Kterou?"

"No... Když... Když... já si teď nevzpomenu, ty máš pořád samý Když! Ale strašně se mi líbila!" Rozzářila jsem se. "Děkuju! Tos mě po ránu potěšila!"

Ale to nebylo všechno! Víte, co mi ještě řekla?!

"Ireno, já jsem tak hrdá, že jsem s tebou chodila do první třídy!"

Fakt! Fakt mi řekla tohle! A není sama. Dostávám od svých čtenářů maily, dopisy, telefonují mi, zastavují mě na ulici... Ale aby to nevypadalo, moji milí posluchači, že se chlubím jenom hezkými věcmi, tak vám povím i něco, co není vůbec hezké.

Nedávno jsem přišla do knihkupectví na kolínském náměstí a moje dlouholetá kamarádka si tam kupovala moji knihu. Neubránila jsem se nadšení. "Jéé! Ty si mě kupuješ?" Pokrčila rameny. "Abych věděla, co vlastně píšeš."

Za týden jsme se potkaly znovu a já neuměla nic lepšího, než se jí zeptat, jestli mě už četla. Zavrtěla hlavou.

"Ne. Zatím jsem si prohlížela jenom obrázky. Ty jsou lepší.“

Nedávno jsem potkala kamaráda - výtvarníka, kterého znám od svých osmnácti let. Nečekaně se se mnou začal bavit o psaní a o mých knihách. Samozřejmě, že jsem se rozpovídala a jak ráda! Poslouchal, poslouchal, za pět minut si řekl o cigaretu, potom chtěl ještě jednu, a když si ode mě půjčil stovku, rozloučil se a prchal pryč...

Mohla bych vyprávět o svých knihách, které jsem darovala kamarádům k narozeninám, nebo jen tak, protože jsem jim je chtěla dát. Stalo se mi, že si knihu vzali, ani ji neotevřeli, a začali mluvit o problémech s kanalizací. A věříte, že se mi ještě nikdy nestalo, aby mi o darované knize někdy potom cokoli řekli? Je to zvláštní. Asi nemám správné kamarády...

A za všechny dám jeden příklad: Když jsem v roce 2005 poslala kamarádce Jitce, se kterou se znám od svých čtyřiadvaceti let, esemesku, že budu v pořadu Jana Krause Uvolněte se, prosím, odpověděla mi rychlostí blesku.
„To už tam pan Kraus nemá koho pozvat, že zve tebe?“

Takže děkuju Marušce, své spolužačce z první třídy a děkuju všem kolínským spoluobčanům, kteří mě zastavují na ulici, aby mi řekli, jak je jim s mými knížkami dobře.

Dělejte to, prosím vás, dál! Klidně i v neděli v půl sedmé ráno!