Ctibor Košťál: K fotoaparátu jsem přirostlý už přes 50 let

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Trutnovský fotograf a cestovatel Ctibor Košťál. Pozvánka do Skotska

Ctibor Košťál je fotograf srdcem i duší, bez focení si svůj život nedokáže představit. Má rád výzvy a je rád, když je třeba i jeho přičiněním lidem dobře. Je autorem fotografií například v knize Krajina Krkonoš v proměně století. Vystavuje, pořádá besedy a je zakládajícím členem a náčelníkem Spolku podkrkonošských výtvarníků v Trutnově.

Narodil se v Polici nad Metují, vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Náchodě a stavební fakultu ČVUT v Praze. Než se fotografii začal věnovat v roce 1991 profesionálně, pracoval v projekčním středisku okresního stavebního podniku v Trutnově. Poté absolvoval královehradeckou fotografickou konzervatoř. 

Už jste dneska kromě naší společné fotografie na lavičce zámeckého parku ve Vrchlabí stihl pořídit nějakou jinou fotku?

„Každý správný fotograf začne fotit hned ráno, takže pochopitelně ano.“

Kolik dní v roce na fotoaparát vůbec nesáhnete?

„Tak to je otázka, kterou jsem v životě nečekal a ani nedostal. No sáhnu každý den, hledal by se těžko den, kdy jsem neudělal nějaký snímek. Kdybych si vedl statistiku, tak třeba zjistím, že to tak úplně není, ale jsem k fotoaparátu přirostlý už nějakých třiapadesát let.“

Vysvětlete mi, kdo byl Oldřich Jenka senior?

„Jsem rád, že se k němu dostáváme. Každý má celou řadu svých guru a vzorů, což já mám pochopitelně taky. Olda Jenka, který bydlel v sousedním domě, tak to byl velký klasik, fotograf krajinář a byl pro mě obrovský vzor, který mě nesmírně naučil. Jeho přístup, kompozice, stafáže, to se mi líbilo a tak jsem to začal vnímat trošičku jinak a nevynechám ho nikdy ze seznamu svých vzorů a přátel. Mám před očima, když mě učil retušovat vlhkým štětcem, kdy se zasahovalo do už hotových, vyleštěných fotografií a veškeré neduhy, které se tam promítly kvůli prachu na sklech, filmu a podobně, se tímto způsobem eliminovaly.“

Prý jste svou první fotku prodal za padesátník a velkou fotku za korunu už na základní škole.

„V šedesátých letech to nebylo jako dneska, že by každý vlastnil fotoaparát, já měl Kodak na střední formát a fotografoval jsem na školních výletech už od čtvrté třídy. A když jsem to nafotografoval, tak jsem z toho udělal fotografie a svým spolužákům jsem je za padesátník nebo korunu nabídnul.“

Fotograf Ctibor Košťál se svými snímky

Rozšiřují se možnosti, díky digitální fotografii. Má to svá pozitiva i negativa. Kdybyste měl říct to nejpodstatnější plus a mínus?

„Začnu tím negativem. Je to to, že to trochu degraduje tu fotografii, nesmírně se plácá. Říkám foťte, vymazat to můžete vždycky. Ale sám to vidím na sobě, že ta práce u monitoru je nesmírně úmorná a strašná a obdivuju fotografy, kteří fotí na digitál, a přesto fotí tak, jako kdyby měli film, a není to vázané vůbec ekonomickou stránkou věci. Plus je ten, že to v podstatě kromě pořizovacích nákladů na techniku nestojí žádné peníze, že tam je daleko lepší archiv ve smyslu, že to je dohledatelnější ty snímky, než když mám hledat něco z doby papírové, s tím mám nesmírné problémy.“

Dostal jste se někdy do situace, kdy jste kvůli fotografii nevnímal okolí a třeba i svoji bezpečnost?

„To trošku ano, mohl bych tady pár svých úrazů vzpomenout, kdy jsem se spustil trošičku níž do Obřího dolu z hrany Studniční hory, když jsem šel směrem na Slezský dům, protože mi přišlo, že bych měl udělat takový záběr ne z hrany, kudy svého času vedla i turistická stezka, a dostal jsem se v předjaří na takové plovoucí drny, protože to bylo všechno podmáčené a na tom skalním podloží jsem se přestal cítit bezpečně, nebylo se čeho chytit, takže tam jsem si řekl, chlape, dej si příště pozor.“

Krajina Krkonoš v proměnách století, jedna z mých nejoblíbenějších knih. Prolistovala jsem ji v životě mnohokrát. Řekněte mi, jak těžké bylo vyfotit krajinu ze stejného úhlu, jako třeba to někdo udělal před vámi před sto lety.

„Řekl bych, že to bylo technicky těžké. Nalézt to místo by se dalo, protože něčeho se chytíte vždycky. Ale není to jen o té malebnosti krajiny, množství náletů, které jsou po lukách, to tak znepříjemňuje a znemožňuje fotografování, že tam jste si uvědomili, že zásah člověka do krajiny je nutný, pakliže by chtěl, aby se to k nějaké malebnosti vrátilo. Bylo to někdy hodně těžké a bylo mi líto, že člověk viděl krásné prostředí, ale přesně z toho místa to vyfotografovat nešlo, protože by tam nic nebylo.“

Zmíníme některé z vašich cest, projel jste Skotsko, vracel jste se do Nepálu, jsou to země, u kterých platí, že kdo tam jednou přijde, tak už se do té země chce vracet?

„Možná máte připravený jeden ze sloganů, který jsem jednou lehkovážně vyřknul a to, že život je příliš krátký na to, abychom se vraceli na stejná místa. To je neskutečná zhovadilost a blbost, na kterou jsem samozřejmě léty došel. V momentě, kdy jsem procitnul a zjistil, že to tak není, tak se velmi rád vracím na stejná místa. I to, že jsem se třikrát do Nepálu vrátil, svědčí o tom, že se nestydím za porušování té mé bláznivé pseudozásady, kterou jsem řekl. Takže lidi, vracejte se na stejná místa, ale zároveň, podívejte se taky někam jinam, stojí to za to.“

Trutnovský fotograf a cestovatel Ctibor Košťál. Pozvánka do Skotska

Pro mě je ideální interiér, který je přírodní. Jak co do materiálu, tak fotografiemi. Co visí u vás doma na zdech?

„Překvapivě minimum mých fotografií. Já se nemusím koukat na svoje fotky dlouho, respektive čím déle se na ně díváte, tak vám zevšední. Naopak, když se někdy pohrabu v archivu, tak si říkám, proč jsem fotografii nenazvětšoval, zdají se mi ty fotografie zase lepší než ty, které jsem někde prezentoval. Z toho důvodu se tomu trošku vyhýbám. Máme tam spoustu klasických obrazů, olejomaleb od známých lidí, mistrů, takže jdeme spíš touhle cestou.“

Minulý týden jsem si povídala s Květou Jeriovou Peckovou a tady je její otázka pro vás. „Máte nějaké místo, na které se pravidelně vracíte a které by se dalo říct, že je srdcovou záležitostí, kde se cítíte najednou hrozně dobře?“

„Je to na naší chaloupce, kterou rodina vlastní v Horních Lysečinách, v tisíci metrech, kde se vám otevře výhled za pěkné viditelnosti na Praděd, Kunětická hora je vidět a podobně. A když si venku sednete na kadibudku, necháte otevřené dveře a kocháte se tím výhledem, to je k nezaplacení.“

Spustit audio

Odebírat podcast

Související