Děkuju za zavolání!

Když k nim druhý den přišli na návštěvu kamarádi, Robert se jich vyptával na ledacos a nikam neodešel! Pozorně je poslouchal!

Lucii to nedalo, a začala vypravovat historku z práce, a zatímco kamarádi se zájmem poslouchali, Robert se zvedl, odešel a za chvíli z kuchyně zavolal, kdo si dáte vynikající štrúdl?

Návštěva nabídce neodolala, Lucie šla připravit štrúdl na talířky, a i když se usmívala, vevnitř byla pěkně naštvaná. Tak on mě vůbec nevnímá, říkala si. Jsem pro něho věc, která ho nemůže ničím překvapit. Věc, která ho nezajímá. Mluvím do zdi! Pět let mluvím do zdi! Děti „vylétly z hnízda“, my si zabrali jejich pokoje, zrušili jsme společnou ložnici, a i když naše milování pokračovalo plynule dál, nějak se v té době stalo, že jsem začala mluvit do zdi… vlastně si už skoro pět let povídám s kdekým z okolí! Každého vyslechnu, a nakonec rychle povím také něco o sobě. S někým si povídám o knize, kterou čtu, s někým o filmu, který běžel o půlnoci, s někým vaříme na druhý den nebo pečeme na neděli...

To musí skončit, řekla si naštvaná Lucie. Pět let doma mluvím do zdi, ale teď se to změní! A změním to já! Já to musím změnit!

Za dva dny zazvonil Lucii telefon. S Robertem to ani nehnulo. Proč také? Zvonil snad telefon jemu? Dál koukal na televizi a četl noviny, dvě jeho oblíbené činnosti, které nejraději dělal najednou.

„Děkuju za zavolání, Přemku,“ končila Lucie za půl hodiny hovor se svým novým kolegou, který se potřeboval vypovídat. Měl plnou hlavu nové práce, tak mu vyprávěla o lidech, se kterými přijde do styku, o nástrahách, které na něho číhají u některých kolegů, o taktice, kterou by měl zvolit u těch, kteří jsou pro jejich oddělení důležití, a když se oba vypovídali, rozloučili se s tím, že jí zítra večer zase zavolá.

Lucie se vrátila ze svého pokoje do kuchyně, začala chystat večeři a čekala, kdy se jí Robert zeptá: S kým jsi to půl hodiny volala? Ale on se nezeptal.

Druhý den, když Lucie v kuchyni uklízela nádobí do myčky, Robert zvedl hlavu od novin.

„Co to hraje?“ Lucie chvíli poslouchala a pak se rozesmála.

„Můj mobil! Změnila jsem si vyzvánění!“

Šla do svého pokoje, a stejně jako včera, i dnes si s Přemkem půl hodiny povídali.

„Můžu ti zase zítra zavolat,“ zeptal se jí Přemek, když se s ním rozloučila, že musí jít dělat večeři.

„Klidně mi volej třeba každý večer. Jenom počítej s tím, že v sedm večeříme.“

Od té doby Přemek Lucii každý večer volá a oba si povídají. Trvá to už měsíc...

… A teď vám musím něco vysvětlit, moji milí posluchači!

Když se mi Lucie před měsícem svěřila, že má doma, místo manžela, zeď, do které mluví, poradila jsem jí, aby si koupila ještě jeden mobil. Ve svém pokoji z něho zavolá na svůj mobil a pak jde rychle do kuchyně. Vyzvánění jejího mobilu je nastavené tak, že ze začátku zvoní potichu a postupně nabírá na hlasitosti, takže to opravdu vypadá, že Lucii někdo volá.

Myslím, že to nebyl špatný plán. Ale chybička se vloudila.

S Robertem to zatím ani nehnulo...