Dětem dnes chybí spontánní tělocvik, říká trenér Čechák, který objevil Šebrleho

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Alena Zárybnická natáčí Zálety s Jiřím Čechákem

Jiří Čechák je úspěšný atletický trenér. Pomohl vychovat nejlepšího desetibojaře světa Romana Šebrleho a spoustu dalších sportovců u nás i v Americe. Při vyhlášení ankety o nejúspěšnějšího sportovce Pardubického kraje vstoupil do Síně slávy pardubického sportu a svou dlaždici má mezi významnými pardubickými sportovci na chodníku slávy.

Narodil se v Pardubicích, po válce se vyučil v pardubické Tesle nástrojářem. Po vojně si udělal maturitu a vystudoval trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Dvakrát pobýval ve Spojených státech, poprvé 14 měsíců na politický azyl od roku 1989 a pak ještě jednou, osm let na přelomu tisíciletí. Dnes žije kousek od Pardubic a pořád hledá další atletické naděje.

Zajímá mě vaše pardubické dětství, to jste prožil za války. Když pardubičtí vzpomínají na válku, mluví hlavně o náletech z roku 1944, v červenci, srpnu a prosinci. Pamatujete si tu dobu?

„Pamatuju, hlavně na ten noční nálet, protože nás rodiče vzbudili a všude bylo takové divné světlo. Mazali jsme do sklepa a už padaly bomby, duněl celý barák a ve sklepě už byli ustrašení sousedi a bylo tam plno lidí. Všichni měli strach, modlili se a jednou nám tam dokonce přilétla střepina asi 40x20 centimetrů. Urazilo to kus zdi. Nevnímal jsem to s nějakým strachem, spíš to byla dětská zvědavost, bylo mi asi pět nebo šest let.“

Vaše jméno v Záletech nezní poprvé. Před 4 lety jsme vysílali Zálety s vaším nejznámějším svěřencem, Romanem Šebrlem.

„Mně se Roman líbil, spíš mě štval takovým chováním, všude ho bylo plno, takový trochu frajírek. Přišel poprvé do Pardubic, poznali jsme se na závodech. Zaujalo mě, že tam skočil bez speciálního trénování 190 cm do výšky, to bylo dobré, ale já ho jako výškaře moc netipoval. Pak se tam bavil s mými ostatními svěřenci a jeden za mnou přišel a říkal, že by s námi Roman chtěl trénovat, ale já říkal, že nevím. Tak mu to šel říct, za chvíli ten kluk byl zpátky a říkal, že Roman nemluví o skoku do výšky, ale o desetiboji. To jsem ale cítil, že je hodně zajímavé, tak jsme se domluvili celkem rychle. Bylo mu 17 let.“

Jaké to je, sledovat svého svěřence, když je na mistrovství světa nebo na olympiádě? Máte nervy, nebo tam převládá radost, zadostiučinění?

„Zadostiučinění určitě, nervozita, no, ani ji neprožívám. Spíš je to taková zvědavost. Zajímavé je, že když vyhrál olympiádu v Athénách, tak mě pozvali z pardubického rozhlasu, já to měl komentovat a já říkal, jak to dopadne. Kdo zkazí oštěp a ono to tak skutečně bylo. Viděl jsem do toho docela jako do otevřené knížky.“

Eva Perkausová a Roman Šebrle, tváře publicistické relace Velké zprávy na televizi Prima.

Sledoval jste Romana, když 29. června 2014 usedl za zprávařský pult v televizi?

„Samozřejmě, to mě hrozně zajímalo. Kamarádi mě upozornili, tak jsem si to pustil a musel jsem se usmívat, protože byl víc nervózní, než když lezl do bloků při závodech. Pak jsme spolu o tom jednou mluvili, on říkal, že mu to dávalo zabrat.“

Roman Šebrle dodnes drží český rekord, 9026 bodů. Světový mu vzal v roce 2012 o 13 bodů Američan Ashton Eaton. Držel ho jedenáct let. Řekněte mi, je to v desetiboji dlouhá doba, těch 11 let?

„V té době to Roman posunul o kus. Je tam psychická bariéra 9000 bodů. Je fakt, že další, kteří následovali, tak si mohli říct, že když to zvládl Čech, tak to se dá. Až se to teda podařilo tomu Eatonovi, který byl rychlý a šikovný. Ve Francii je Kevin Mayer, který to překonal o sto bodů, 9126.“

Trenér Aleš Suk mi tu kdysi říkal, že když se podíval na běžící dítě, troufl si odhadnout třeba podle kotníků, jaké má vlohy. Podle čeho jste soudil vy?

„Já mám na to oko. Jenže ono to je zkreslující. Malé děti běhají docela hezky. Když vezmete průřez populace, odstraníme ty, které vůbec nic nedělají, mají přes váhu a tak dále a vezmeme průměrně talentované až talentované, tak běhají hezky. O to postupně přichází stylem života. Sedí ve škole, jdou domů, chvíli zlobí a zase tam sedí u počítačů. Tam se o to pak přijde. Chybí spontánní tělocvik, dneska už nejsou ty plácky. My jsme tomu neříkali trénink, prostě jsme hráli hodinu fotbal, hodinu badminton, pak jsme někde lezli.  Soutěžili jsme ve všech blbostech a sport pro nás byl něco víc, protože se nám to dařilo.“

Bývalý plochodrážní jezdec Milan Špinka (vlevo) a atletický trenér Jiří Čechák (vpravo) na pardubickém chodníku slávy

Psal se rok 1989, když jste požádal o politický azyl ve Spojených státech. Je to 31 let. Co tomu rozhodnutí předcházelo?

„Socialismus nás drtil a kdo měl trochu svobodomyslné myšlení, tak se tady s tím nemohl smířit. Cítil jsem, že jestli mám pro sebe něco udělat, tak musím ven. Věděl jsem, že je problém získat doložku, tak jsem pak objevil, že v Americe, v Oregonu bude mistrovství světa veteránů a to jsem si myslel, že by mě tam mohl pustit. Jedno takové mistrovství jsem vyhrál, tak jsem si říkal, že se ustrnou a pustí mě. Samozřejmě mě kádrovali, ale nakonec mě pustili. Byl problém dostat ven rodinu. Já jsem nechtěl emigrovat do Evropy, říkal jsem si, že když už udělat kotrmelec, tak pořádný. Všichni nad tím kroutili hlavou, ale já jsem cítil, že to stojí za to. Přijel jsem tam, celkem úspěšně odzávodil, stříbrná medaile. V ten samý den jsem jel na imigrační a tam mě vezl přední činovník atletiky ze státu Oregon. Tam mě přijali, šel jsem hned do kanceláře, prohlédli si mě, viděli, že nejsem komunistický papaláš a dostal jsem spoustu papírů, které jsem musel vyplnit. Čekání bylo nekonečné, mezitím jsem se tam zabydloval, pak přišly papíry a já se dozvěděl, že mi to zamítli. Že nebyly důvody žádat o politický azyl. Já když to vyplňoval, tak jsem nechtěl pomlouvat svou vlast, nenapsal jsem věci, které by třeba pomohly. Ale asi to tak mělo být. Pak jsem tam studoval, to mi prošlo, ale papíry, nutné k tomu, aby mě zaměstnali, jsem neměl.“

Na závěr ani dnes nesmí chybět štafeta otázek. Minule tu byl cestovatel a kouč Miky Škoda a tady je jeho otázka pro vás. „Mě by zajímalo, kdyby nedělal to, co dělá a musel by si vybrat něco jiného, co by to bylo?“

„To je otázka, na kterou si vůbec neumím představit odpověď. Já jsem dělal nástrojařinu, to jsem se vyučil v pardubické Tesle a pak jsem to dělal 12 let, z toho 2 roky na vojně a už jsem do toho začal trochu vidět. To je zajímavá a složitá práce, ale to se nedá naučit za rok a řemeslníci tohohle druhu jsou vyhledávaní a žádaní. Cítil jsem se tam dobře, ale zároveň jsem cítil, že moje cesta je jinde.“

Spustit audio

Odebírat podcast

Související