Devadesátileté dítě

Děti se mají chválit a milovat. Napsala jsem na toto téma blogy, povídky, fejetony. Převládal ve mně pocit, že jsou to právě otcové, kteří chválí málo. Teď si ale říkám, že matky svým nechválením a neláskou, nadělají větší paseku.

Bylo mi třicet let, když jsem se s Marií potkala poprvé. Jí bylo tehdy pár let přes padesát. Nejdřív jsem to byla já, kdo se jí svěřoval a poslouchal její rady, ale poslední dobou jsem to já, komu se devadesátiletá Marie svěřuje jaksi mimochodem. 

Vzpomíná na dětství, na vesnici, kde se narodila, na včeličky a na kvetoucí keře u domu, kde se na lavičce scházela s příbuznými, kteří bydleli v okolí. A mimochodem se zmíní o tom, že v padesátých letech přišla o dítě. Pomáhala mamušence se senem a spadla na žebřík, který se jí zarazil mezi nohama. Vyděsila jsem se.

"To jste před porodem musela pomáhat se senem?!" Marie se usmála.

"Nemohla jsem přece nechat mamušenku, aby všechno dělala sama."

Marie se v roce 1927 narodila jako první. Její mladší bratr, dvojče, byl pořád nemocný a mamušenka se věnovala jemu. Holčička vyrůstala sama a brzy se musela starat o hospodářství. Bratr nemusel.

Měla štěstí, že v okolí bydlelo hodně tet, které ji měly rády a ona milovala je. Daleko víc než o mamušence, mluvila o Růžence, Božence, Jarušce, Milušce a Kristýnce.

Vyučila se a hned po válce odešla za prací do pohraničí, protože mamušenka chtěla, aby statek zůstal synovi, druhému dvojčeti.

"Postará se o mě. Ty se koukej vdát a mít děti."

Marii se podařilo skoro všechno, co si mamušenka přála. Vdala se, bydlela daleko od mamušenky, která dřela na statku, protože její syn jezdil pracovat do města. Marie se měsíc před porodem vrátila domů. Chtěla rodit doma a také chtěla mamušence trochu pomoct. Jak to dopadlo, víte. K manželovi se vrátila bez dítěte a podruhé se jí už nikdy nepodařilo otěhotnět.

To všechno jsem se dozvídala mimochodem. Při vzpomínání na dětství na malebném venkově.

"Měly jsme nádherný sad. Sklízely jsme s mamušenkou jablka a sklípek byl za chvíli plný. Tu vůni cítím ještě teď... Ale bratr je nejedl. Ten chtěl jenom maso. Tak měl maso. Mamušenka ho měla vždycky radši. Když koukala na mě, měla jsem pocit, že mě nevidí. Nikdy se mě nezeptala, co bylo ve škole. Nezajímalo ji to. Hned jsme šly na pole, na zahradu nebo do chlíva. Potřebovala mě na práci. Bratr nedělal nic."

Desítky, stovky negativních vzpomínek na mamušenku, zmíněných mimochodem.

Poslední negativní vzpomínka na mě včera vykoukla od včeliček.

"Mamušenka se jich nebála. Brala je do dlaně a přikládala si je na kolena, když ji bolela. V zimě jsme je přikrmovaly. Jednou jsem přišla z práce domů. Byla válka. Tetička Kristýnka přinesla mamušence kus uzeného a mamušenka ho přede mnou schovala. Měla ho pro bratra. Ale proč ho schovávala? Já bych si ho přece nevzala. Nesnědla bych mu ho. Dobře věděla, že jím jenom to, co mi dá..."

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.