Dnešní děti si hraček váží. Ale musí si je vyrobit

Výrobce hraček Zdeněk Bukáček
Výrobce hraček Zdeněk Bukáček
Rodák z Krouny u Hlinska Zdeněk Bukáček mění návyky současné generace. Nechává děti tvořit hračky z dřevěných polotovarů. Výrobu berou jako zábavu, která je navíc i něco naučí.

„Dostanou cit do rukou. Chci, aby tam daly něco ze sebe, zapojily svou fantazii. Tam vidím, že moje práce má nějaký smysl, že ji lidé ocení. Rodiče s dětmi si k sobě vytvoří bližší vztah v dnešní uspěchané době. Vždycky při tvoření pomáhám, aby se ten výrobek dětem líbil a aby odcházely spokojené. Pak si toho víc váží a nesmí na to nikdo sáhnout. Hotové věci jsou pak spíš jako sbírková věc.“

Rodinná tradice žije

Bukáček představuje třetí generaci výrobců dřevěných hraček. „Dělám to už asi čtyřicet let. Divím se, že se ty hračky vůbec udržely. Mám své návrhy, musíte vymýšlet nové vzory. Vytvářím třeba betlém, šachy nebo kominíčky, ptáčky, sněhuláky, andělíčky… Klasická hračka je husar, tedy koník s vojáčkem, řadí se tam taky panenky s miminkem nebo s máselnicí. Existuje asi tak padesát druhů výrobků.“

Žádné velké série Zdeněk Bukáček nedělá. Používá přitom tradiční výrobní postupy: „Většinou je všechno točené na soustruhu, dodržuju technologii dědy s tátou, žádné automaty a kopírky.“

Komu to předat?

Jestli bude mít Bukáček nějakého následovníka, se teprve uvidí. Vyhlíží vnoučata: „Sám mám dvě holky, ale pro ně toto vůbec není. Fošna váží osmdesát kilo. Malování vypadá jako uvolňující činnost. Ale soustruh má 2 800 otáček. Jakmile tam dáte špatně dláto, kopne to a může to vylítnout, vymlátit okno a podobně. Když jsem se učil, taky mi to dalo přes oko a měl jsem pěkného modráka.“

Výroba vyžaduje značnou přípravu. Na figurky používá Zdeněk Bukáček olšové dřevo, případně smrkové nebo bukové, někdy i javorové.

Vyučil se v roce 1975 na umělecké škole. Nedávno dokonce zažil atmosféru výstavy EXPO 2015 v Miláně. „Na takové akci jsem ještě v životě nebyl. Během jednoho dne tam přišlo asi čtvrt milionu lidí, k nám do pavilonu chodilo tak čtyřicet tisíc lidí. Ani jsem si to neuměl představit. Měli jsme tam dílnu, která se setkala s velkým úspěchem. Hned další den mě přišla pozvat italská televize a ještě jsme dělali rozhovor.“

Čtěte také