Dovolená našich snů

Před lety jsem pozorovala na řecké pláži tři šťastné ženy, které měly kolem sebe šest stejně šťastných, spolu si hrajících dětí, od tří do sedmi let.

A také jsem pozorovala naštvanou mladou ženu, která na stejné pláži ležela se svým mužem a s dcerami, dvouletou a čtyřletou. Žena si četla, její muž měl tři dny rozevřenou knihu na stejné straně, s dětmi se ve vodě střídali, ale když šel s nimi do vody on, většinou ta dvouletá začala plakat, tak ho žena musela jít vystřídat.

Neslyšela jsem, že by se spolu bavili o něčem jiném než o tom, kdo půjde s dětmi do vody a proč malá vždycky začne brečet, když jde s nimi do vody on.

„Páni, to jsem dobrej, co,“ řekl muž, když odcházeli kolem nás na oběd. „Je půl jedné a ještě jsem neměl ani hlt alkoholu.“

Podíval se po své ženě podlézavě, jako by chtěl říct, byl jsem celé dopoledne hodnej, tak řekni, vždyť jo, táto, dáš si teď pivo, nebo dvě...

Ale jeho žena dělala, že neslyší. Viděla totiž celé dopoledne to, co já. Tatínek tu dvouletou holčičku vždycky postříkal, aby řvala, a maminka ho musela přijít vystřídat.

Nechci říct, že ty tři ženy a jejich děti byly šťastné proto, že tam byly samy, bez svých mužů. A také nechci tím říct, že ta mladá žena byla naštvaná proto, že tam byla s manželem a on četl tři dny jednu stránku jenom proto, aby se s ní nemusel bavit.

Prostě si myslím, že ty tři šťastné ženy si vybraly dovolenou svých snů. Tři kamarádky se shodly na „své“ dovolené, vzaly děti a jely. A je úplně jedno, kde jsou jejich muži. Pravděpodobně jsou to sebevědomí a velkorysí chlapi, kteří dovezli své ženy a děti na letiště a popřáli jim, aby si dovolenou svých snů, užily!

Ta mladá žena si ale dovolenou svých snů, nevybrala. Je možné, že o ní vůbec nemluvila, a tak jejího muže ani nenapadlo, že by měla nějakou dovolenou svých snů. Ani ona se ho nezeptala, a jak by sis svoji dovolenou představoval ty? A tak jejich dovolená šťastná nebyla.

Možná by bylo dobré, kdybychom se sebevědomě a velkoryse zeptali členů své rodiny, jak si představují dovolenou svých snů. A oni by nám to řekli. A my bychom sebevědomě a velkoryse jejich přání vzali na vědomí a sebevědomě a velkoryse bychom se je snažili splnit. A kdyby to tak úplně nešlo, trochu bychom vyjednávali.

„Dobře, když tě pustíme s kamarády na týden pod širák,“ řekli bychom našemu šestnáctiletému synovi, „tak pak pojedeš s námi za babičkou a dědečkem na Slovensko. Na týden. Další týden si dělej, co chceš, ale potom pojedeš s námi za druhou babičkou a dědečkem do Teplic.“

Kdyby to takhle fungovalo ve všech rodinách, myslím, že bychom se všichni nakonec domluvili. A měli bychom šťastnou dovolenou svých snů všichni.

Vlastně… všichni ne. Šťastnou dovolenou svých snů by měli jenom ti, kteří jsou sebevědomí a velkorysí.