Furt se s vámi, chlapi, rozčilujeme. A zbytečně

Brýle
Brýle

Ano. Je zbytečné se s vámi rozčilovat, protože jste prostě jiní! Neříkám, že jste lepší nebo horší než my, ženy. Ne. Jste jiní. Mockrát jsem si tuto pravdu potvrdila. Tady je jeden příklad.

„Musím si koupit nové brýle,“ prohlásila jsem před několika měsíci před panem Fuchsem. „Ty staré mi nejdou složit do pouzdra, a bojím se, že je zlomím...“

Stalo se. Nechala jsem si v kolínské optice změřit zrak, vybrala jsem si rámečky, skla byla hotová za pár dnů, tak jsem si pro nové brýle došla, a ty staré, co nešly složit do pouzdra, jsem tam nechala, že je prý potřebují do něčeho alespoň na 24 hodin namočit a pak se je pokusí opravit.

Šla jsem kolínskými ulicemi ke starému mostu, a říkala si, teď přijdu domů, a to bude zase, co sis to vybrala za příšerné rámečky?! Vůbec ti nesluší! Kolik to stálo? Tolik?! To sis nemohla vybrat něco lepšího? A tak jsem se rozhodla, že panu Fuchsovi o nových brýlích, neřeknu. Když si jich nevšimne, budu mít klid a hlavně mi nezkazí radost, protože mi ty nové brýle úžasně sedí a strašně se mi líbí - jinak bych si je přece nekupovala!

A jak myslíte, že to dopadlo? Správně! Nových brýlí si nevšiml a já měla klid!

Večer jsem o tom napsala přítelkyni Leoně mail, a ona se mi obratem vysmála.

„To je přece normální, Ireno! Kde žiješ?! Můj Antonín si nikdy nevšimne, že jsem byla u holiče. Ale když přijdu a řeknu, byla jsem u holiče, začne se smát, že vypadám strašně! Že se na mě ta moje holička tentokrát vyřádila! A že to mám čím dál kratší! Že prý mi bude říkat: chlape!“

Souhlasila jsem.

„Když panu Fuchsovi ukážu, co nového jsem si koupila, vždycky mi to zkritizuje. Nikdy se mu to nelíbí. Ale když mu nic neřeknu a on si toho všimne sám, líbí se mu to!“

Shodly jsme se, že my, ženy, jsme úplně jiné.

Když Antonín s panem Fuchsem přijdou od holiče, už u dveří obdivně vykřikujeme, jak jim to sluší a jak vypadají mladě, i když jsou někdy odrbaní hůř než kuře.

Když si ti dva něco koupí, a je to nejenom příšerné, ale i malé nebo velké, vychvalujeme jim to tak nadšeně, že nám nabídnou, abychom si to vzaly, protože si to stejně koupili malé nebo velké.

A nakonec jsme si s Leonou řekly, proč nám to vlastně vadí? Proč nás mrzí, co nám naši chlapi řeknou? Proč si o tom do půlnoci píšeme maily? Proč? Vždyť přece obě dobře víme, že chlapi jsou prostě jiní! Neříkáme, že jsou lepší nebo horší než my, ženy. Ne. Chlapi jsou prostě jiní. A proto nás nikdy neomrzí...

Mimochodem, příběh o mých nových brýlích má ještě pokračování!

Tři týdny po tom, co jsem si je koupila a pan Fuchs si jich stále nevšiml, jsme šli spolu k naší paní doktorce. Pan Fuchs si u ní kromě jiného, zařídil prohlídku očí, a já ho při odchodu pochválila.

„To je dobře, že jdeš na oční. Mám totiž tři neděle nové brýle a ty sis jich ještě nevšiml!“

Paní doktorka se sestřičkou smíchy upadly a pan Fuchs se na mě konečně pořádně podíval. 

„No jo... teď to vidím… jo... jsou pěkný!“

Takže, ať žijí naši chlapi! Když se to tak vezme, jejich nevšímavost nám dává obrovskou svobodu!