Haf, haf, haf! Já jsem lepší, než je chlap!

Dřív žena nemohla říct hned, ano! Dřív by si totiž takovou ženu, která hned řekne, ano, nikdo nevzal a ještě by se o ní říkalo, že je to... prodejná žena! Takže říkala ne, i když už už chtěla říct: Ano!

Ale když dneska řekne žena, NE, je to, pánové, úplně stejné ne, jako když zavrčí nebo vyštěkne hárající čubička na dotěrného pejska. A jestli to, pánové, někteří z vás nechápou, tak teď dobře poslouchejte!

Náš čtrnáctiletý drsnosrstý jezevčík Athos se netrápí při každé hárající čubičce. Má své favoritky. Nejvíc trpí, když se hárá Baruška a Tina. Přestává jíst. Leží u dveří. Kvičí. Přes zavřené okno cítí, že jedna ze jmenovaných čubiček jde ven a domáhá se jít za ní tak zoufale, že mu většinou vyhovím.

Baruška a Tina bývají při hárání na vodítku. Náš Athos je na vodítku pořád, protože je to tvrdohlavý jezevec, kterého jsme navíc rozmazlili a můžeme ho proto pouštět bez vodítka jenom na chalupě.

Vyjdu s ním tedy před dům a on mě táhne k Barušce či k Tině – podle toho, která z nich se zrovna hárá. Baruška i Tina prochází během hárání několika fázemi, a když jsou ve fázi, že Athose nechtějí, štěknou po něm, oženou se, a náš milý jezevčík poslušně odcválá o kus dál, a po Barušce či Tině opatrně zpovzdálí pokukuje, ale dalšího bližšího kontaktu se vyvaruje, protože ví, když to nevyšlo teď, třeba to vyjde příště.

Moji milí posluchači, ještě jsem neviděla psa, který by napadl fenku, která se hárá, za to, že se po něm ožene nebo na něho štěkne - prostě mu dá najevo, že ho nechce. Žádný pes, malý, velký, mladý, starý, se na žádnou fenku, která ho takto odmítne, nerozzlobí! Všichni od ní poslušně odejdou a ke štěstí jim stačí, že alespoň slastně očichávají místa, kde před chvílí dáma jejich srdce stála!

Psa, který by napadl hárající fenku za to, že ho odmítla, jsem opravdu nikdy neviděla, ale zato jsem mnohokrát za svůj život viděla i zažila na vlastní kůži, jak dokáže být sprostý muž, kterému žena, a je jedno, jestli jeho žena nebo žena cizí, řekla, že ho nechce!

A ještě v něčem byste se, pánové, mohli u pejsků poučit!

Buďte k nám, ženám, hraví a trpěliví! Mám s naším Athosem takovou roztomilou hru. Občas mi jako „upadne“ na zem prázdná krabička od zubní pasty nebo prázdná role od alobalu.

A náš Atík se na to pokaždé s radostí vrhne, ať je kdekoli, já se po tom také vrhnu, křičím, no počkej, dáš to sem, taková vzácná věc a on mi to vezme!, a mezitím on odtáhne svou „kořist“ pod stůl a vrčí na mě, když mu to jdu „jako“ vzít...

Takhle si hrajeme už mnoho let, a máme při tom oba stejnou radost.

Včera mi opět „jako“ upadla na zem prázdná role od alobalu a... nic. Athos ležel dál pod stolem a ani se na ni nepodíval. Tak jsem ji sebrala a hodila ji znovu na zem a ještě jsem přidala svoji oblíbenou větu, no počkej, dáš to sem, taková vzácná věc a on mi to vezme!

Athos vylezl zpod stolu, podíval se na mě pohledem, který mi jasně říkal:

Ses zbláznila, ne? Bude mi patnáct let, jsem už starý pán, a ty mi furt něco házíš a furt čekáš, že se po tom budu vrhat? Tak dobře! Ale upozorňuju tě, že dneska je to naposledy!

„No počkej! Dáš to sem,“ zopakovala jsem, abych ho povzbudila, Atík udělal dva tři rychlejší kroky, sebral roličku, odnesl si ji pod stůl, a když jsem se sehnula, abych mu ji „jako“ vzala, tiše, skoro neslyšitelně na mě zavrčel.

Víte, pánové, a tomuhle se říká láska! A neříkejte, že mi nerozumíte!