Ideální pár

Když mi bylo dvacet a byla jsem plná ideálů o soužití muže a ženy, protože jsem byla svobodná, navštívila jsem své kamarády, kteří se pár měsíců před tím vzali. On byl galantní, vtipný, usměvavý, obě nás obskakoval, ale jeho žena ho ignorovala a povídala si jenom se mnou. Říkala jsem si, ta je ale nevděčná! Já mít takového manžela, tak jsem štěstím bez sebe!

Chyba lávky, moji milí! Brzy mi došlo, proč se k němu tak chová! Když mě šel doprovodit, chtěl mě v chodbě u dveří, políbit. To byla první „manželská“ lekce, kterou jsem od života dostala a nezapomněla jsem na ni, protože mi ji život často připomněl, takže jsem se brzy přestala trápit závistí, když jsem viděla dvojici mých známých, kteří se šťastně vodili po ulicích za ručičky.

Od něho jsem se za nějaký čas dozvěděla, že po tom, co se jim narodily dvě děti, se jeho žena odstěhovala z ložnice. Prý už k milování není důvod. A když ji chce k milování přemluvit alespoň jednou za dva měsíce, musí být hodně, ale hodně hodný...

Přestala jsem závidět i drobné, čtyřicetileté paní, se kterou její manžel chodil pravidelně nakupovat. Pokaždé táhl dvě, někdy i tři tašky a ona vedle něho cupitala s kabelkou. Od jejich sousedky jsem se dozvěděla, že tuhle drobnou paní její muž bije. A někdy ji také zavře na balkon. I v zimě.

Po podobných životních zkušenostech, jsem si o sobě myslela, že už jsem ostřílený kozák a hned tak něco mě nedostane. Mýlila jsem se.
Pojďte si poslechnout příběh, který jsem nazvala: Ideální pár.

Ti dva přistoupili do pantografu kus před Prahou. Elegantní, usměvavý manželský pár. Mohlo jim být kolem pětašedesáti. On nesl dvě těžké tašky, položil je na první volné sedadlo a s úlevou si sedl. Ona k němu došla a zavrtěla odmítavě hlavou.
„Miláčku, sem ne.“
Ukázala na sedadlo o kousek dál, on s úsměvem přikývl, vstal a tašky tam přenesl. Sedli si tak, že jsem jemu viděla záda a jeho manželku, která seděla proti němu, jsem viděla jenom trochu. Když se vlak rozjel, on se zvedl.
„Dojdu si na záchod, Vlastičko.“ Její hlas se rozlehl po celém vagónu.
„Richarde, sedni si, miláčku. Víš, kdo všechno těmi záchody projde? To vydržíš. Dojdeš si u Karla.“ Přikývl.
„Máš pravdu, Vlastičko. Jako vždycky. Vydržím to, miláčku.“
Sedl si, chvíli mlčel a pak vytáhl noviny. Viděla jsem, že mu je vzala z ruky a schovala do jedné z tašek.
„Richarde, noviny máš na zpáteční cestu. Až pojedeme zpátky, bude venku tma. Pak si budeš číst.“ Muž jí odpověděl hned a jeho hlas zněl rozesmátě a šťastně. „Vlastičko, ty myslíš na všechno! Já tě nemít...“
Natáhl se a pohladil ji. I ona ho pohladila.
„A teď budeme koukat ven,“ řekla spokojeně, oba se pohodlně uvelebili a muž ukázal z okna.
„Vlastičko, to je ten chlév, co vyhořel! Nedávno to bylo v televizi.“ Žena se rozesmála.
„Richarde, ty jsi takový můj sladký popleta! To přece vůbec nebylo tady! To bylo na druhé straně! Na Pardubice!“ Muž mlčel a žena ho přesvědčovala dál. „Hořel celou noc! A shořel celý, miláčku! Tomuhle chlévu zůstaly zdi! To nebyl tenhle chlév, Richarde!“
Věděla jsem, že pravdu má muž. Byl to tenhle chlév. Ale on s ní souhlasil.
„Máš pravdu, Vlastičko! Teď si vzpomínám. Bylo to kousek od Pardubic. Jak jsem si to mohl splést?“ Žena se k němu natáhla a narovnala mu límeček košile. „Protože jsi můj roztomilý popleta, Richarde!“ Chvíli mlčeli a pak muž začal něco hledat v tašce.
„Co hledáš, miláčku?“
„Měl bych chuť na tu housku s paštikou, cos...“ Žena mu tašku vzala a dala ji vedle sebe.
„Ne, miláčku! Před chvílí jsi snídal! Nemůžeš mít hlad! Máš na tu housku opravdu jenom chuť!“ Muž se zasmál.
„A ty se divíš, Vlastičko? Umíš dělat tak dobré houstičky...“ Nahnula se k němu a pohladila ho po tváři.
„Jsi sladký! Až vystoupíme a půjdeme ke Karlovi, tak si cestou jednu housku sníš. Do oběda ji strávíš. V našem věku se už nesmíme přejídat.“ Vzal její ruku a líbal ji! On jí líbal ruku!
Byla jsem v šoku! To je zázrak! Na svá třiašedesátiletá kolena jsem potkala ideální pár! Ona je sice zakuklená semetrika, že by s ní jiný chlap nevydržel, ale ten její Richard ji miluje! Je s ní šťastný!
Přijeli jsme na Masarykovo nádraží a lidé vstávali a oblékali se. Vstala jsem také a zapínala si bundu. I ti dva vstali. Muž si oblékal kabát, otočil ke mně a já se zhrozila! Nenávist mu doslova křivila obličej! Takovou nenávist jsem ještě nikdy na nikom neviděla!
„Vezmeš tašky, Richarde, miláčku?“
Jeho obličej se změnil jako lán obilí, když po něm zaduje silný vítr. Muž, kterého bych se vyděsila, potkat ho v noci, se ve vteřině změnil v laskavého staršího pána.
S úsměvem se otočil na svou manželku.
„Ano, samozřejmě, že je vezmu, Vlastičko...“

Moje milé posluchačky, moji milí posluchači, tak co tomu říkáte? Doufám, že nemáte ve svém okolí podobnou semetriku, nebo podobně ušlápnutého pána. Pokud ano, je v jejich věku každá rada těžká, mám pravdu?
Pokud jsme svědky podobných situací u našich příbuzných či známých, můžeme sobě i jim, připomenout jedno staré české přísloví.
Jak si kdo ustele, tak si lehne.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.