Přeju krásný den!

Zmínila se poslední dobou na facebooku velmi lehce o tom, že ji navštívila nemoc, která si nezasluhuje, aby tady zaznělo její jméno. Zmínila se o ní lehce, s úsměvem a s vtipem, a tak mě nepřekvapilo, když nás, své facebookové přátelé, začátkem jara pozdravila úplně stejně. Lehce, s úsměvem a s vtipem.

Sabino, máš slovo!

Sice s podivem, ale jara jsem se dožila. Připadám si jako to naše morče, co jsme měli před léty. Mělo neobvyklé jméno, jako je ostatně neobvyklé všechno u nás Říkali jsme mu, Kukuče. To Kukuče.

Každou zimu vypadalo Kukuče dost sklesle a já mu rok co rok předpovídala: „To Kukuče do jara nedožije.” A protože věštit neumím a veterinář nejsem, abych udělala odborný posudek, nikdy mi jeho budoucnost nevyšla a Kukuče se dožilo úctyhodných devíti jar.

Čím to bylo? Asi láskou. Měli jsme ho prostě rádi úplně všichni. Dostalo, na co mělo chuť, pobíhalo v bytě s námi jako pes a vítalo nás svým indiánským pokřikem, pocházejícím z jeho jihoamerické vlasti. Sice bylo dávno rodilý Plzeňák, ale kořeny jsou kořeny. Kdo jeho pokřik neznal, tak si chvíli myslel, že jsme ho skřípli do dveří, takový to byl jekot!

Ale pozor! Dodržovat přísný čistotný režim muselo. Dlouhá, dvanácticentimetrová srst procházela každé dva týdny koupáním a česáním. Bez boje a vzpoury. I fénování Kukuče vydrželo!

Ano, láska dělá divy. Požírá nás a ničí, ale zrovna tak léčí a uzdravuje.

Mě tedy zatím léčí léky, ale i té lásky se kolem mě tetelí dost. Jako dneska brzy ráno! Dvě tablety proti bolesti a horečce, znovunalezená chuť na kávičku, ptačí koncert v parku, u stolu živá psí podložka pod mýma nohama a hned je život veselejší!

Včera, sice unavená do morku kostí, jsem si slastně užívala návštěvy naší vitální pětaosmdesátileté prababičky, která všechno chválí a všechno se jí líbí, a interiér našeho bytu hodnotí „jako na zámku“. Obě víme, že si vlastně jen tak hrajeme, ale obě nás to těší.

A tady je ono jádro pudla! Mít se rádi. Dělat si vzájemnou radost.

Jsme živí tvorové a těšíme se z přítomnosti toho druhého. Mezi živé tvory patří úplně všechno, co dýchá a vnímá. I taková kytka. Když jsem kdysi jako těhotná byla nebetyčně šťastná, narostl naší obří monsteře každý měsíc nový, dlouhatánský a patřičně široký list. Přesně devět jich bylo. Proč asi?

Přeji vám krásný den a pro zdraví i spoustu lásky okolo vás. A klidně může být psí, ptačí nebo i kočičí. Všechny vás zdraví vaše Sabina Dagmar Vítovcová z Plzně.