Sbohem, covide!
Esemeskový příběh, který vám teď převyprávím, začal v dubnu před čtyřmi lety. V době covidu. Týkal se mých blízkých přátel, Jolany, jejího manžela Toníčka a Jolaniny dcery Marušky. Radši vám hned řeknu, že tenhle příběh skončil šťastně a je důkazem toho, že nikdy nesmíme nic vzdávat! Nikdy!
Všechno začalo touhle první covidovou esemeskou od Toníčka:
Ahoj Irenko, prosím tě, sedni si. S Jolankou je zle. Od pondělí je v nemocnici v kritickém stavu a bojuje o život. Je to jako na houpačce. Chvilku se to zlepší, chvilku se to zhorší. Ten zatracenej covid jsem přitáhl domů já! Věř mi, že tolik slz jsem v životě nevyplakal. Jenom prosím toho nahoře, ať mi ji nebere.
Ani další Toníčkova esemeska nebyla optimistická.
Irenko, pořád se to nemění, Jolanka je stále v kritickém stavu. To znamená, že je stále v ohrožení života. Je na dně.
Toníčku, já věřím, že se Jolana od toho covidovýho dna odrazí, odpověděla jsem mu. Vím to! Potřebuje jenom víc času! Kdybys věděl, jak se těším, až se my dvě zase pohádáme! Toníčku, drž se!
Esemesky mezi námi létaly denně, ve dne i v noci.
Irenko, musí dostat nová antibiotika. Jinak toho víc nevím. Spinká už 15. den.
Toníčku, pojď, budeme oba věřit na zázrak, pomáhala jsem jemu i sobě. Zázraky se dějí! A Jolana je malý zázrak a určitě k sobě přitáhne i zázrak velký! Piš mi a volej, kdy chceš! Jsem tady pro tebe, to přece víš. Pa, zlatíčko moje.
Drahá Irenko, napsal mi Toníček druhý den. Budeš se divit, ale už od rána mám takový zvláštní dobrý pocit. Neumím to popsat. Najednou se to všechno ve mně zlomilo a já prostě věřím tomu, že se mi Jolanka vrátí. Takže sdílím tvůj optimismus, i když jsem opatrný! Dneska jsem vypral, umyl nádobí, uklidil, vytřel, vyluxoval. Najednou jsem měl spoustu energie. A co je důležitý, docela jsem se uklidnil. Mimochodem, Irenko, včera jsem nechal sloužit mši za Jolanky uzdravení. Posílám ti velikou pusu. Opravdu věřím v dobrý konec. Anebo jsem právě dneska začal věřit na ten zázrak, o kterým píšeš.
Bohužel, moji milí, zázrak se nekonal.
Irenko, nemám dobré zprávy, napsal mi Toníček za dva dny. Pan doktor říkal, že stav se zhoršuje, že ji drží doslova při živote. Umožňují rodině, jejichž příbuzný je ve stavu umírání, návštěvu. Zítra zkusíme s Maruškou malý zázrak. Můžeme tam být, jak dlouho chceme, tak jí budeme číst, hladit, laskat, pořád na ni budeme mluvit a třeba se nám ten malý zázrak podaří. Dáme jí všechnu lásku, i kdybychom odtamtud měli jít po čtyřech.
Co máte odpovědět na takovou esemesku? Ale odpovědět musíte!
Toníčku, miláčku můj, udělejte to. Udělejte to s Maruškou i za mě. Využijte každou vteřinu. Vrátí se. Furt věřím, že se vrátí. Její energie přece nemůže jen tak někam zmizet! Je tady s námi a bude tady s námi!
A pak dlouhé čekání! Pět hodin. Deset. Patnáct. Celý den. A pak konečně přišla od Toníčka esemeska.
Irenko, neboj se, pořád žije. Dneska jsme ji s Maruškou čtyři hodiny hladili a celou dobu jsme něco povídali, nevím, jestli nás slyšela nebo vnímala, ale jednu chvilku dokonce plakala! Zítra tam jdu zase, mám to dovolený, zase ji budu hladit a věřit v zázrak, že se ty její plíce rozběhnou...
Moje milé posluchačky, moji milí posluchači… rozběhly se! Jolaniny plíce se rozběhly. Než se vrátila zpátky do normálního života, který žila před covidem, trvalo to dlouhé měsíce, ale vrátila se. A představte si, dokonce jsme se už několikrát i krásně pohádaly! Fakt, krásně!
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
