Jak žabička přezimovala

A pokračovala: „Když jsme je poprvé přivezli z letního bytu zpátky domů, byl už večer, tak jsme je nanosili do bývalého synova pokoje. Ráno jsem do pokoje přišla, abych květináče roznesla po bytě na jejich stálá místa, a na prahu jsem strnula!

Z pokoje se přes noc stala nádherná botanická zahrada! Těch pár květináčů, které stály pohromadě uprostřed pokoje, vytvořilo dokonalý pocit přírody a já se ve vteřině rozhodla, co udělám! Nechám je všechny tady! Na jednom místě!

Udělala jsem to a moje nová botanická zahrada se zalíbila i manželovi.

„Všude kytky, ale gauč zůstal volný, liboval si. Budu sem chodit relaxovat! Do zeleně!“

Uběhla zima, přišlo jaro a my začali pomalu květináče zase stěhovat na letní byt, a v říjnu nastalo opět stěhování domů, do naší botanické zahrady.

Když jsem tam druhý den vešla, ozval se strašný zvuk! Bylo to jako zoufalý výkřik, plný strachu! Lekla jsem se a zůstala stát mezi dveřmi. Co to bylo?! Něco se asi stalo venku, napadlo mě jediné vysvětlení, šla jsem k oknu a koukala na ulici. Ale nikde nic. Mohlo mě to uklidnit, ale kdepak! Něco mě přinutilo, abych pomalu procházela mezi květináči a prohlížela listy rostlin.

Nevím, proč jsem to dělala, protože jsem vůbec nevěděla, co hledám. Ať vykřikl, kdo vykřikl, naše kytičky zoufale určitě nekřičely, to mi bylo jasné.

A pak jsem ji objevila... Malou žabičku, doslova přilepenou na jednom z listů. Vystrašeně dýchala, tak jsem na ni začala tiše mluvit a po chvíli jsem natáhla prst, abych ji pohladila po zádech. Sice přeskočila na jiný list, ale tam se už pohladit nechala. Jednou, dvakrát, třikrát.

„Ty moje malá,“ šeptala jsem. „Tak ty jsi taková cestovatelka? Ty jsi moje žabí královna! Vydržíš to tady s námi přes zimu, viď? Kytičky znáš z chalupy, těch se neboj! A dám ti sem misku s vodou, kdyby ses chtěla namočit, a vymyslím i nějaké jídlo, ano?“

Když jsem to řekla manželovi, nevěřil mi. Tak jsme šli spolu do pokoje, procházeli mezi květináči a můj nevěřící Tomáš najednou strnul.

„Tamhle je! Opravdu! Je tam žába!“

Nechala se pohladit i od něho a pak jsme vymýšleli, co jí dávat k jídlu. Ve zverimexu mi poradili červy. Koupila jsem jich hrst a dala je do misky, ale nezmizel ani jeden a přesto žabička pořád spokojeně vegetovala na listech. Tak jsem červy vyhodila a dávala jsem jí jenom vodu do misky...“

Kamarádka se usmívala, zahleděná do vzpomínek a pak pokračovala.

„Věříš, Ireno, že to byla moje nejkrásnější zima se žabičkou? Pokaždé, když jsem do pokoje přišla, tak jsem ji během chvilky našla, a to nikdy neseděla na stejném listu! A květináčů tam bylo dvacet! Nechala se pohladit, já zalila kytky a zase jsem odešla. V pokoji jsme netopili, měla tu ticho a klid a co je hlavní! Zimu v naší botanické zahradě přežila.

V dubnu jsem ji dala do sklenice a odvezli jsme ji zpátky na chalupu. Manžel ji vypustil kousek od našeho rybníčku a já všechno fotografovala. A bylo mi smutno. Těšila jsem se, že si ji na podzim zase přivezeme domů, že spolu zase prožijeme zimu, ale ona si tentokrát dala pozor.“

Kamarádka smutně dopověděla svůj žabí příběh, a mně bylo smutno také, ale ona se najednou celá rozzářila.

„Ale stejně je to zázrak! Nebudeš mi to věřit, ale pokaždé když jsem v létě přišla k rybníčku, tak jedna žabička tam doslova křičela! Pokaždé! Určitě to byla ta moje a takhle krásně mě vítala!“