Můj život s Kukurou

„Ireno, máme problém. Juraj chce mít svoji nápovědu, která bude do Prahy jezdit z Bratislavy. Budeme jí muset platit dopravu i hotel. Říkali jsme mu, že máme nápovědu, ale on chce tu svoji. Tak jsem mu navrhl, aby si vás vyzkoušel a on souhlasil. Mohla byste teď v sobotu a v neděli? Sešli bychom se v Činoheráku všichni tři na desátou a já nemám strach, že to dopadne špatně.“

Věděla jsem, že odmítnout nemůžu a také se musím přiznat, že mě lákalo dokázat panu Kukurovi, že ta „jeho“ nápověda může klidně zůstat v Bratislavě.

A tak jsme se v sobotu před desátou sešli v Činoherním klubu, ředitel nás představil, Juraj mi říkal paní Fuchsová, já jemu pane Kukuro, všechno bylo, jak má být.

Měla jsem od ředitele text hry, sedla jsem si do první řady, odkud napovídám, Juraj přišel na jeviště a začal. Už po několika větách jsem věděla, že jsme na stejné vlně. Juraj mluvil, mluvil, a když znejistěl, napověděla jsem mu, on pokračoval a tak to šlo skoro dvě hodiny.

O přestávce jsem sice ještě byla paní Fuchsová, ale když jsme se po zkoušce před Činoherním klubem loučili, řekl Juraj dvorně, těším se zítra, paní Ireno, a po nedělní zkoušce mi říkal, Irenko!

Ředitel zářil spokojeností! Žádná nápověda z Bratislavy do Prahy jezdit nebude.

Začali jsme zkoušet a jednou o přestávce, když jsme všichni stáli u baru, za mnou Juraj přišel.

„Irenko, budete i při představení. Dostanete hereckou smlouvu.“ Okamžitě jsem odmítla. V Činoheráku totiž nikdy nebyla nápověda při představení. Napovídám jenom na zkouškách.

„Nenene. V žádném případě.“

„Ale ano,“ oponoval mi spokojeně Juraj a obrátil se na ředitele Procházku. „Pane řediteli, že dáte Irence hereckou smlouvu? Bude na každém představení sedět v první řadě.“ A ředitel okamžitě přikývl.

„Samozřejmě, Juraji. Irenka dostane hereckou smlouvu.“

A bylo vymalováno.

Během zkoušení vzniklo naprosto přirozeně několik situací, které jsme s Jurajem během zkoušek „dolaďovali“, takže jsem měla v celé hře šest „hereckých výstupů“ nápovědy. Bylo také domluveno, že při představení budu sedět v první řadě, na svém místě číslo 8. a budu jezdit i na zájezdy.

Jojo, můj život s Kukurou se začal pěkně vybarvovat!

V listopadu 2011 byla premiéra a já poprvé zasedla do první řady v roli Nápovědy, jak jsem byla uvedená v programu. Hrálo se deset minut, a já Jurajovi poprvé nahlas napověděla.

„Já vím,“ ohnal se po mně a nepřátelsky se na mě podíval. „Proč mi napovídáte, když vím?! Teď jste mě úplně popletla! Jak teď před diváky vypadám?!“ Rozčíleně se prošel po jevišti a znovu na mě houkl. „No, a teď jsem to zapomněl opravdu! Co říkám?!“

Znovu jsem mu hodila, co říká a on pokračoval. Podobných domluvených akcí jsme měli během představení víc a diváci se smáli, jak velký slovenský herec sprdává českou nápovědu, která mu blbě napovídá.

Jednou jsem měla na představení kamarády. O přestávce se mě zvědavě ptali, jestli na mě Juraj takhle řve opravdu nebo je to nahrané. Zasmála jsem se.

„Jasně, že na mě řve opravdu! Nemůžu za to, že se někdy netrefím a napovím mu, i když ví! Ale dneska to byl čajíček! Jindy na mě řve tak, že je to slyšet až před Činoherákem!“

A pak jsem šla nahoru k hereckým šatnám a řekla jsem Jurajovi, na co se mě kamarádi ptali.

„Ano? A co jste jim řekla, Irenko?“

„Že to byl dneska čajíček. Že na mě jindy řvete ještě víc! Že jste strašný hrubián!“ Juraj se rozesmál.

„Tak to jste jim řekla dobře, Irenko! To říkejte vždycky! To se mi líbí!“

Když jsem po prázdninách přišla na opakovací zkoušku a na jevišti se objevil Juraj, nezačal říkat text, ale usmál se na mě do mé první řady.

„Máte nový účes, Irenko! Sluší vám!“

Řekněte sami. Neměla jsem svůj jepičí divadelní život s Jurajem Kukurou, krásný? Já myslím, že lepší jsem si ani přát nemohla!