Jste posedlí rituály? Máte hrůzu z bacilů? Možná máte obsedantně kompulzivní poruchu

Musím mít srovnané hrníčky v kuchyňské lince ouškem doprava. Kamarádka při věšení prádla používá na jeden kus oblečení kolíčky stejné barvy. Kolega se při odchodu všech okolo ptá, zda má všechno a jestli něco neleží na stole? Jsme normální? Ano, každý z nás má své rituály a libůstky, které ve svém životě praktikuje. Pokud jsou to drobnosti nenarušující náš běžný život, nemusíme propadat panice. Obsedantně kompulzivní porucha vypadá jinak.

Vtíravé myšlenky přichází nenápadně

Začíná to nevině. Najednou si myjeme ruce častěji, než musíme. Přerovnáváme srovnané věci na kuchyňské lince. Kontrolujeme desetkrát, jestli máme skutečně zamknutý byt. A nepřikládáme tomu důležitost. „Pacienti přicházejí do poradny po pěti šesti letech, kdy jim jejich rituály přerostou přes hlavu. Kdy je myšlenky na to, co musí, pronásledují celý den," říká klinický psycholog Jan Bažant.

Jak se tedy projevuje obsedantně kompulzivní porucha (OCD)? „Obsese jsou nutkavé a vtíravé myšlenky putující naší hlavou. Bez naší vůle nám obsazují vědomý prostor a pořád se jimi zabýváme," vysvětluje Jan Bažant. Většinou se týkají nějakého nebezpečí. Říkají, že když neuděláme to či ono, stane se něco zlého nám nebo našim blízkým. „Abychom tomu zabránili, vytváříme systém chování, který má neodbytné myšlenky a nepříjemné emoce utlumit," uvádí Jan Bažant.

Kolikrát zamykáte byt?

Představte si, že odcházíte z bytu. Zamknete ho, už míříte ke schodišti, ale náhle vás vaše hlava zastaví. Opravdu je zamčeno? Vrátíte se ke dveřím, strčíte klíč do zámku a odemknete, zamknete. Zase se snažíte odejít, ale stále vás to táhne ke dveřím a nutí k opětovné kontrole. Musíte to to dělat tak dlouho, dokud tíseň ve vás neustoupí. „Trvá to třeba i půl hodiny. Představte si, jak tam stojíte na té chodbě, kolem chodí sousedi. Vy zamykáte a odemykáte. Máte pocit studu a viny, že se tak chováte, ale přesto si to neumíte odpustit a stále zamykáte a odemykáte," popisuje jednu ze situací Jan Bažant.

Mám klíče? Vypnul jsem konvici? Zamknul jsem? To jsou běžné otázky. Pokud jste se při odchodu zamysleli a opouštěli byt nevědomky, proč se nevrátit a všechno nezkontrolovat. Jestli to ale musíte udělat několikrát, protože cítíte silné emoční nepohodlí, je na čase vyhledat odbornou pomoc.

Když si neumyješ ruce, umřeš!

Kde se vzala „océdéčka"? Často to začíná v dětství. Rodiče nám říkají, nedělej tohle a tamto. Dávej si pozor, je to nebezpečné. „Bacily jsou všude, když si nebudeš mít ruce, nakazíš se a umřeš," dává příklad psycholog Jan Bažant s tím, že to samozřejmě v určité míře říkají všichni rodiče.

Ale může nastat situace, kdy se nějaké takové tvrzení skutečně potvrdí. Traumatický zážitek ujišťující o tom, že svět je nebezpečný a je nutné udělat něco, aby se podobná situace v budoucnu neopakovala.

Vodovodní kohoutek|foto: Fotobanka Stock Exchange

„Jakmile se názor utvrdí, začnou v člověku krystalizovat neodbytné myšlenky a vyvíjí se rituály, které zařadí do svého každodenního života," říká Jan Bažant. Abychom navázali na náš příklad se špinavými rukami: sáhneme na kliku a dokud si ruce neumyjeme, je nám zle a cítíme paniku. Připadáme si znečištění a mimo kontrolu situace.

Uvěznění v časové smyčce

Hranice mezi OCD a běžným chováním je tenká. Pokud ale bez něčeho nemůžete být, protože jinak cítíte úzkost, je to signál, že se něco děje. Když se tím navíc zaobíráte dlouhé hodiny a všechno ostatní jako práce a rodina ustupuje do pozadí, je to už alarmující. Na nic nečekejte a zajděte k psychologovi. Neléčená obsedantně kompulzivní porucha se stále prohlubuje.

„Měl jsem pacienta, který měl kartotéku papírků popsaných tím, co je potřeba všechno udělat. Znovu a znovu je seřazoval podle důležitosti, aby mu něco neuniklo a náhodou na něco nezapomněl. Zabralo mu to tolik času, že kvůli tomu zanedbával své studium na vysoké škole. Nebyl schopen se připravit na zkoušky a neudělal ani nic ze svého seznamu úkolů," vzpomíná Jan Bažant.

Neodkládejte pomoc psychologa

Léčba této poruchy stojí na kognitivně behaviorální terapii. Jednou z jejích metod je zástava rituálů, kdy ten pacient se učí, jak zastavit své chování, jak analyzovat, co je obsedantní myšlenka a co je obyčejná normální myšlenka, kterou může mít každý. Druhou metodou je psychofarmakologická léčba, která je už v rukou psychiatra. Pakliže jsou dráhy v mozku už změněné příliš, může se sáhnout i k chirurgickému řešení.

„Než se může přistoupit k terapii, potřeba utlumit nepříjemnou tíseň, kterou pacient v sobě má. S tím pomáhají léky. Kdyby se to neudělalo, pacient by se nedokázal soustředit na psychoterapii a nefungovalo by to," uvádí Jan Bažant.

Neodkládejte pomoc psychologa|foto: CC BY-NC 2.0, ixdaseattle

Představte si, že určitá část vašeho mozku je odpovědná za emoce a reagování na vnější stimuly. A ta nadměrně komunikuje s jinou částí mozku v čelním laloku, která funguje jako dozorce a říká, jestli to či ono máte skutečně udělat. Právě ta nadměrná komunikace je zdrojem OCD.

„Terapie má za cíl se znovu zorientovat ve svém vlastním myšlení. Opět si určit, co je normálním kde jsou hranice. Při terapii se učíme tolerovat nejistotu, že některé věci zajistit nemůžeme. Ovlivnit, aby se staly nebo nestaly. Také se naučíme důvěřovat svému úsudku, svým rozhodnutím," popisuje proces léčby Jan Bažant.

Rodina dokáže při léčbě udělat mnoho. Jen nesmí čekat zázraky. Je to práce na dlouhé měsíce. „Největší chybou je, když okolí podporuje pacienta v jeho rituálech. Mylně si, myslí, že když nemocnému vyjdou vstříc, pomohou mu k úlevě. Jenomže ta úleva je krátkodobá a rodina se naopak dostává do jeho systému a utvrzuje ho, že je jeho jednání správné," upozorňuje klinický psycholog Jan Bažant.