Každý něco děláme

„A co dělá tvoje nejstarší?“ Žena vedle mě se nad otázkou kamarádky trochu zarazila.

„No... já nevím, jak bych ti to řekla... pracuje v hotelu!“ Kamarádku to nepřekvapilo.

„Na recepci!“

„Janička byla vždycky dobrá na jazyky,“ souhlasila druhá kamarádka, a žena vedle mě se nadechla a začala rychle mluvit, jako by to už chtěla mít za sebou.

„Ne. Na recepci ne. Ale dali jí domů internet, představte si! Když je potřeba, pustí počítačem majla, aby byly ve skladu různé mycí prostředky, toaletní papíry a tak...“ Druhá kamarádka přikývla.

„Takže má na starosti zásobování?“ Žena vedle mě zavrtěla hlavou.

„To ne, ale dostala kostým, boty a šaty! Přesně její míry! A báječně se k ní chovají! Je tam strašně spokojená! Klientela je z ciziny! Žádní křupani! Neměnila by!“

Přišel průvodčí, a když odešel, žena vedle mě, ukázala ven.

„Konečně prší. Aspoň bude na chalupě ve studni trochu vody. Když jsme tam byli s Oldou o víkendu, tak...“ Chtěla pokračovat, ale její kamarádky vrátily debatu zpátky.

„Co tedy Jana v tom hotelu vlastně dělá,“ řekla jedna a druhá se přidala.

„Tak nám to už konečně řekni.“

Dlouho bylo ticho. A pak to žena vedle mě, konečně řekla.

„Uklízí.“

Vzpomněla jsem si na květen 1968, bylo mi osmnáct, přišla jsem v minisukni na vrátnici kolínského divadla a zeptala se, jestli nepotřebují nápovědu.

Z vrátnice tehdy vyšla štíhlá blondýnka s cigaretou a prokádrovala mě pohledem.

„Nepotřebujeme. Nápověda půjde do důchodu za dva roky. Ale já potřebuju uklízečku.“

To už mě vůně divadla chytila do „spárů“ a já věděla, že odsud neodejdu, dokud mě nezaměstnají a tak jsem ani na vteřinu nezaváhala.

„Tak budu uklízet.“ Rentgenový pohled blondýny zešpičatěl.

„Vy?“ Přikývla jsem a začala přestřelka.

„A co jste dělala?“ „Mzdovou účetní v Tesle.“ „Účetní?! A vy chcete uklízet?“ „Chci.“ „Ale musíte mi u toho vydržet aspoň rok.“ „Vydržím dva. Než půjde ta nápověda do důchodu.“ „Uklízí se od šesti do deseti.“ „To je prima. Budu mít celý den volno.“ „Nebudete! Večer musíte být v šatně.“ „Tak budu večer v šatně, budu mít dýško.“

A tak jsem začala v kolínském divadle od šesti do deseti uklízet, pak jsem měla volno, a když se hrálo, chodila jsem večer, v půl sedmé, do šatny. Prožila jsem takhle dva překrásné roky! Uklízením jsem byla tak nadšená, že jsem dokonce chtěla chodit v pracovních laclových kalhotách přímo z domova, ale to mi rodiče rozmluvili, tak jsem se převlékala v divadle.

A nevzpomínám, že bych se někdy za tuhle práci styděla. Ani tehdy, ani teď.