Když ho vyhodíš oknem a on přijde dveřmi

Šlak mě může trefit, když slyším dívenky, které  odsoudily pisatele shodně k „trestu smrti“!

„A co ti napsal,“ zeptala se první. „Končím s ním,“ odpověděla naštvaně druhá. „Celý den mi neposlal žádnou esemesku, a když jsem mu před chvíli napsala, jestli platí, že jdeme večer do kina, víš, co mi odepsal? Víš, co mi odepsal?!“

První nevěděla a tak druhá dívka pokračovala. „Těším se! Chápeš to?! On mi za celý den nedokáže napsat nic jiného, než Těším se... Tak to je konec! Nikam nejdu!“   

Chudák kluk, napadlo mě, ale pak jsem si řekla, chudák by byl, kdyby s touhle slepicí chodil dál! Tak ono jí nestačí, když jí kluk napíše: Těším se? Co by ještě chtěla?

Ale pojďme k esemeskovým omylům. Ten, co mě potkal včera večer, mě opravdu pobavil.                                   

Když mi přišla první esemeska, bylo půl osmé večer. „Přeji vám moc krásný a kouzelný večer. Roman.“

Bylo to cizí číslo. Znám tři Romany, ale s těmi si tykám. Takže jsem neodpověděla, ale za chvíli přišla druhá esemeska.

„Moc se vám za moji esemesku omlouvám. Nechtěl jsem vám tím pokazit hezký večer. Pěkný trapas, promiňte. Roman.“

Aha. Takže Roman už zjistil, že poslal svoji esemesku na špatné číslo. Nic strašného se nestalo, ale aby neměl ze svého omylu špatné spaní, uklidnila jsem ho.

„Ta esemeska mi nepatřila? Pokud ne, nevadí. Stejně nevím, který Roman jste.“

A představte si, to cizí číslo mi opět odepsalo!

„Ještě jednou velká omluva za tu moji esemesku. Promiňte. Škoda, že taky nevím, komu to přišlo, ale nechci obtěžovat. Já jsem starší muž, tak ať se neleknete. Roman.“

Pobavila jsem se. Je neodbytný jako masařka, která dokáže otravovat celý večer! Ale protože jsem zvídavá a hravá, nedalo mi to a znovu jsem odpověděla.

„Vy se nelekněte dvojnásob, Romane! Jsem ročník 1950.“ A on mi také odpověděl. „Já 1969. Tak už chápu, že nemám obtěžovat.“

Naštval mě. To jako, že jsem už stará páka, která si nepamatuje, co je flirtování a sex? A tak jsem mu napsala, co s oblibou říkám a čím jsem zhruba v roce 2000 odzbrojila tehdy sedmadvacetiletého Marka Taclíka.

Od první zkoušky  v Činoherním klubu se kolem mě šmrdolil, bylo to příjemné, samozřejmě, ale mně bylo v té době padesát! A když jsem měla i další dny pocit, že se mnou Marek trošinku koketuje, řekla jsem mu, že nad pětadvacet nejdu!

Marek tehdy pobíhal po Činoherním klubu a každému říkal, ty voe, slyšel jsi to?! Ty voe, víš, co mi řekla?! Že prej nad pětadvacet nejde!

A tohle jsem včera odepsala i neodbytnému esemeskáři. „Máte pravdu. Už neobtěžujte. Já totiž nad pětadvacet nejdu.“

A představte si, Roman opět odepsal! „Omlouvám se, číslo mám asi vymazat. I tak děkuji a škoda, že nevím ani jméno. Roman.“

Na to jsem už neodepsala. Ale pokud Roman poslouchá Český rozhlas Pardubice, ví teď už i mé jméno, po kterém toužil!