Záhada v kupé
Procházela jsem vagonem a u toho kupé jsem se zastavila. Muž a žena kolem šedesátky seděli u okna proti sobě. Bylo mi okamžitě jasné, že si sednu ke dveřím, na stranu, kde sedí žena. Na volné sedadlo mezi nás dám svoji bezednou tašku a na věšák si pověsím bundu. Budu vidět jenom na muže, protože žena mi byla od prvního pohledu nesympatická a poznala jsem, že já jí také.
Po první větě, kterou pronesla, když jsem si sedla a vytáhla noviny, a po tom, co jí muž odpověděl, mi bylo jasné, jak to u nich v manželství mají rozdané.
„Určitě si v Praze něco koupím. Na to se těším. A víš, co? Nebudu si kupovat nic. Napíšu dopis Ježíškovi,“ zalaškovala žena.
„Promiň, prosím tě, ale je leden! Ježíšek už nechodí.“ Muž s ní velmi jemně nesouhlasil, což ona „smetla ze stolu“.
„Mýlíš se. Ke mně Ježíšek chodí, kdy chci.“
Jsou spolu hodně krátce, napadlo mě. Bavit se o tom, jestli se v únoru píšou, nebo nepíšou dopisy Ježíškovi, to určitě nedělají ti, kteří jsou spolu celý život. Řekla bych, že ona ho rozvedla. Potom se rychle vzali, protože ho chtěla mít jistého. A on pozdě zjistil, že udělal nenávratnou chybu.
Vybalila jsem si svačinu, otevřela noviny a muž okamžitě řekl, že dostal na něco chuť.
„Dám ti svačinu,“ nabídla mu žena.
„Prosím tě! To budeš hodná. Pokud tedy chceš. Děkuju.“
O všechno prosil, za všechno děkoval. Ona pořád mluvila a on pořád děkoval nebo prosil.
„A ve středu máme návštěvu. Přijede bratr, ale neboj se, přijede sám, Miriam nechá doma.“ Překvapeně se na ni podíval.
„Prosím tě, proč se nemám bát? Mně Miriam nevadí.“ Žena se zasmála. „Všichni jsme viděli, jak ses na ni minule tvářil.“
„Promiň, prosím tě, ale já se na ni nijak netvářil. Nevadí mi, dokonce...“
„Vadí, nevadí,“ přerušila ho prudce žena. „Bratr prostě přijede bez Miriam.“
Za chvíli jí děkoval za svačinu. Poměrně dlouho, ale naštěstí ho přerušila.„Leona má narozeniny, ale o tom tě pouze informuju! Sedmé. Nic jí nekupuj. Já to zařídím.“ A vida, objevila se její vnučka.
„Proč jí nemám nic kupovat, prosím tě?“
„Protože jsem to řekla.“
„Ale proč, prosím tě?“
„Na Vánoce ses nestrefil!“
„Promiň, prosím tě, ale Leonka měla radost! Dokonce jsme na sebe spiklenecky mrkli!“
„V naší rodině se spiklenecký nemrká. Rodina jí ten tvůj dárek zabavila!“
Trochu mě zamrazilo. Z další debaty jsem vyrozuměla, že on už je v důchodu, ale ona pořád pracuje, musí, protože její práce je pro firmu důležitá. Mluvila a mluvila. Možná mě využila, aby si přede mnou vyřídila s mužem všechno, co mu chtěla říct! Mluvila a mluvila, muž děkoval a prosil a já celou dobu neřekla ani slovo, kromě „Dobrý den! Máte tady volno?“, když jsem vešla do kupé.
Neřekla jsem ani slovo, ale strašně jsem se toho muže už od Českého Brodu chtěla zeptat: „Proč s ní, proboha, jste?“
V Úvalech jsem užuž byla rozhodnutá, že se zeptám.
Když jsme za Libní vjeli do tunelu, vzdala jsem to. Nezeptala jsem se. Přijeli jsme na hlavní nádraží. Řekla jsem na shledanou. Oba mi odpověděli. A večer jsem pro vás napsala to, co jste právě slyšeli.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
