Omyl unavené organizátorky

Den před oslavou si ředitel vzpomněl na architekta Honzu Lázňovského, který před deseti lety navrhoval výzdobu pro vstupní halu. Nezvala jsem ho, protože nepatřil ke stálým zaměstnancům, ale když ho pozval sám ředitel, ráda jsem mu zavolala.

Na jeho hlase jsem poznala, že ho pozvání potěšilo, ale snažil se, aby to nebylo znát.

„Ivano, přiznej se, že mě zveš ze soucitu, protože jste tu moji výzdobu už určitě dávno vyměnili, viď?“

Rozesmála jsem se.

„Jak jsi na to přišel, vydřiduchu? Dostal jsi za to tolik, že to nenecháme vyměnit ani za dvacet let! Vstupní hala je pořád stejná! Je taková, jakou jsi nám ji nechal, když jsi odešel s napakovaným účtem na tři roky dopředu!“

Ještě chvíli jsme se špičkovali, a pak jsem zavěsila. Sotva jsem to udělala, uvědomila jsem si, že jsem mu zapomněla říct, kde přesně oslava je a v kolik je začátek.

Zavolala jsem mu tedy znovu, ale už mi to nebral, tak jsem mu poslala esemesku s podrobnostmi o místě a hodině, i to, že pozvání platí pro dvě osoby.

Říkala jsem si, že mu ještě večer zavolám, ale pak se začaly dít věci, ve kterých se organizátorka jako já, cítí jako ryba ve vodě. Hlavní hvězda večera náhle onemocněla! Její manažer mi dal na výběr sedm dalších hvězd, což bylo sice výborné, ale pro mě to znamenalo úplně překopat program celého večera.

Okamžitě jsem se spojila s konferenciérem, který začal do telefonu hystericky kvílet, že to je prostě nemožné, že tohle se nedělá, že to se nedá zvládnout, a já ho musela přesvědčit o opaku.

Ano, v jednu chvíli jsem si vzpomněla na to, že jsem Honzovi Lázňovskému chtěla ještě pro jistotu zavolat, ale hodila jsem to za hlavu. Dostal esemesku a kdyby mu něco nebylo jasné, může mi zavolat sám.

Když jsem začala probírat s konferenciérem změny v programu, přišla mi esemeska od kamarádky Heleny, která v naší firmě zajišťovala květinovou výzdobu. Že prý se její Petr vrátil ze služební cesty dřív, a jestli by nemohli zítra večer přijít, že mají oba rádi kapelu, kterou jsem pozvala a ještě nikdy ji neslyšeli naživo.

Věděla jsem, že pár míst bude určitě volných, ale protože jsem neměla čas vypisovat Heleně podrobnosti, našla jsem v mobilu zprávu, kterou jsem poslala odpoledne Honzovi, a Heleně jsem ji přeposlala.

Kolem půlnoci se konečně zdálo, že je všechno v pořádku. Konferenciér se uklidnil, záskoky za nemocnou hvězdu se zdály být ještě lepší než nemocná hvězda, a navíc to bude pro hosty nečekané překvapení, a když jsem konečně chtěla jít domů a hledala jsem kabelku a kabát, zazvonil mi mobil. Helena.

„Všechno platí, co je v esemesce, Heleno! Kde to je. Kdy to je. Vezmi Petra, místa máte zajištěná, vaše kapela bude, všechno bude,“ mluvila jsem rychle a doufala jsem, že si nebude chtít povídat, ale ona se - rozbrečela!

 „Proboha, Heleno, co se ti stalo?!“

„Ivano... Petr se strašně naštval... chce se rozvést!... Ivano, co jsi mi to poslala za esemesku?!“ A brečela a brečela. Nic jsem nechápala, ale to už do mobilu ječel Petr.

„Ty jsi pěkná kamarádka, Ivano, to ti tedy povím! Jsi pěkná mrcha, slyšíš?! Mrcha, která kryje zálety mé ženy! A ještě jsi tak drzá, že jí píšeš, aby s sebou zítra vzala svého přítele?! Je krásný a galantní, co? To já tedy opravdu nejsem a nikdy nebudu!“

Sice jsem byla dost unavená organizátorka, nicméně mi rychle všechno došlo. Poslala jsem Heleně stejnou esemesku, jakou jsem poslala i architektovi Honzovi Lázňovskému, který navrhoval výzdobu pro vstupní halu. Honzovi, gayovi. A na konci té esemesky byl vzkaz.

„Pozvánka je pro dva. Vezmi s sebou i svého přítele! Je pořád tak krásný a galantní?“