Když hrál tučňákům za polárním kruhem na bastrubku, váleli se smíchy

Je vědeckým pracovníkem v ornitologické laboratoři na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a současně je i zoologem v CHKO Orlické hory. Procestoval severské země, Rusko, Špicberky, mnohokrát byl v Arktidě i v Antarktidě.

Při výčtu vašich aktivit si říkám jediné – je ten chlap taky někdy doma?

„Zlepšuje se to. Jak jste zmiňovala, kde všude pracuji, tak jsem začal dělat drobné škrty, abych byl taky někdy s rodinou, a letos jsem skončil v ornitologické laboratoři v Olomouci. Tak mi jeden úvazek ubyl a trochu času přibylo.“

Vystudoval jste gymnázium v Dobrušce a už tehdy jste byl rozhodnutý, že budete ornitologem?

„Já jsem během studia koketoval s tím, že půjdu na veterinu, protože tatínek je veterinář, ale udělal tu chybu, že mi asi ve druháku přinesl veterinární anatomii a fyziologii a když jsem ty bichle viděl, tak jsem začal hodně rychle přemýšlet o něčem „snadnějším“ a vybral jsem si zoologii. Ono to nakonec moc snadnější nebylo, ale život mám možná o to pestřejší.“

Zaujala mě ve vašem životopise láska k dechovce.

„To je komplikovanější, lásku k dechovce má můj tatínek a ten mě kdysi dal do hudební školy naučit se hrát na nástroj, který se uplatní zejména v dechovce a protože jsem z Dobrušky, což je malá obec, která zase nemá tolik špičkových muzikantů, tak se to vyvinulo tak, že jsem začal hrát v dechovce, pak jsem ji začal kapelníkovat a když to člověk dělá se zajímavými lidmi a dobrými kamarády, tak je okolo toho výborná atmosféra a dechovka může být pěkná muzika, která přináší spoustu radosti. Já jsem člověk, co dechovku neposlouchá, ale rád hraje.“

Když jste hodně cestoval po světě, bral jste si nástroje s sebou, abyste mohl cvičit?

„Jeden čas jsem nástroj bral s sebou, to jsem byl ve stádiu, kdy jsem cvičil hodně a občas jsem si zahrál i s klukama z konzervatoře a ze symfonických orchestrů a potřeboval jsem mít nějaký nátisk. A když jsem jel na dlouhé expedice, tak jsem tahal různé bastrubky a podobné levnější nástroje, nebo minimálně nátrubek a cvičil jsem na cestách. Poslední dobou jsem ale lajdák a těžím z toho, že mám nacvičeno a jsem schopen si dát nátisk hodně rychle dohromady.“

Co říkali tučňáci na to, když jste jim zahrál na bastrubku?

„Kamarádi z kapely, kteří viděli fotku, kterou jsem jim poslal, a většina tučňáků leží na zemi, tak tvrdili, že se válí smíchy.“

Když se mluví o Antarktidě jako o dokonalé laboratoři, je to dáno částečně tím, že se tam logicky vyskytují výzkumné stanice, ale zároveň taky tím, že je to prostředí, které je zatím jen minimálně zasaženo tím, co dělá člověk?

„Přesně tak. Hledáme na zemi místa, kde se dají vlivy člověka odfiltrovat na maximální míru, a Antarktida patří k velkým favoritům. Dodnes je tam pár desítek stanic, na kterých žije pár set lidí a to je všechno.“

Co turisté?

„Přibývají a začíná to být jako všude na zemi čím dál horší. Velkých lodí, které tam jezdí s turisty a každému chtějí ukázat tučňáčí kolonie a nechat ho vystoupit na břeh je čím dál víc. Jsou velké obavy z toho, že Čína a Indie, které mají obrovské populace, bohatnou natolik, že i tam lidi začnou mít možnost cestovat a zaplatit si takové výlety a pak bude zle.“

V jakém ohledu máte o Antarktidu největší strach?

„Já myslím, že jako každý soudný vědec, který se zabývá Antarktidou a Arktidou, má obrovské obavy z toho, co udělá trend oteplování, který nastoupil. Dnes už víme, že o většinu ledu v Arktidě přijdeme a Antarktida zatím působí jako obrovský setrvačník, který podle některých prognóz může držet světové klima ještě třeba příštích padesát let, ale v okamžiku, kdy se ten obrovský špalek ledu naruší a začne se s ním něco dít, tak nebude moc v lidských silách s tím něco dělat a budeme tomu jenom přihlížet.“

Přesuneme se do Arktidy nebo možná na Špicberky. Odtamtud je vaše zkušenost se setkáním s ledním medvědem?

„Ze Špicberk mám těch zkušeností ze setkání s ledním medvědem víc. Naštěstí žádná z nich neskončila špatně nebo tragédií, ale je to nebezpečná šelma, které je lepší se vyhnout.“

Co všechno jste se musel v tomto ohledu naučit, než jste tam odjel?

„Na Špicberkách to funguje tak, že jsou tam specializované kurzy, kde nám Norové vysvětlovali jak se chovat, co dělat a nedělat, jaká jsou pravidla při setkání s medvědem. Všechno je to o tom ta zvířata co nejmíň obtěžovat a vyhnout se jim. Norové pořád k tomu ekosystému na Špicberkách přistupují tak, že my jako lidé jsme hosté a zvířata jsou tam doma a měli bychom svoje chování přizpůsobovat jim a ne oni nám. Což je v pořádku. Na těch místech, kde není přetlak lidí a kde si můžeme jako lidstvo nechat dovolit přírodu nechat ať funguje co nejvíce po svém, tak si myslím, že to v pořádku je. Něco jiného je ve střední Evropě, kde musíme přizpůsobovat přírodu k obrazu svému, jinak bychom tu v takových počtech nemohli být.“

Kdybyste si mohl vybrat bez ohledu na závazky, na povinnosti, jakému ornitologickému výzkumu byste se chtěl věnovat, co by to bylo a kam byste musel cestovat?

„Z věcí, které by mě zajímaly a jsou trošku rozdělané a rozpracované, tak nám se s pár kolegy z jihočeské univerzity podařilo před dvěma, třemi roky připravit jednu populaci rybáků dlouhoocasých, nasadili jsme jim přístroje, které nám řekly, kde byli ptáci přes zimu a kudy přesně letěli. Takže máme zmapováno asi u šestnácti ptáků migrační trasy, zastávky a kudy se ubírali. Lákalo by mě něco podobného zopakovat s rybáky jižními v Antarktidě, protože se předpokládá, že z této severské populace vznikli a je o nich publikováno, že zimují pod rovníkem někde v jižní Americe, případně v jižní Africe.“

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byl sportovní komentátor Pavel Čapek. „Komentoval jsem na všech světadílech, jenom ne v Antarktidě a miluju tučňáky. Mě by zajímalo, jestli jako amatér bych se mohl zúčastnit nějaké expedice a vypravit se je pozorovat.“

„Je to tak, že do Antarktidy kromě turistických lodí, kam se může dostat každý, kdo má spousty peněz, se v podstatě dostat nejde, protože ve všech expedicích jsou vědci a technici, kteří zajišťují ty expedice. Máme teď takové období, ve kterém by pan Čapek mohl mít štěstí, kdyby měl zájem, protože s Českým antarktickým nadačním fondem se podílíme na záchraně a rekonstrukci bývalé Pavlíčkovy stanice na ostrově Nelson, jelikož na ty úklidové a přípravné práce vědci nemají čas, tak jsme už loni oslovili amatéry a nadšence, kteří byli ochotni si zaplatit náklady a díky tomu, že my jsme jim vyřídili povolení a oni nám pomohli, tak se podívali do Antarktidy. Pokud by pan Čapek měl zájem, tak během příštích let budeme v těchto pracích pokračovat a šance se toho zúčastnit je.“