Když je muž hrdina i chudák

Muži přece většinou žijí se ženami, a většinou jsou to ženy, kdo z nich dělá hrdinu i chudáka. Jak říkávala moje babička, všude se něco najde, a já, jak ji pomalu „dorůstám“, zjišťuji, že měla pravdu.

Doba se mění, s tímhle tvrzením musí každý souhlasit. Jsme obklopeni úplně jinými věcmi, než jakými byli obklopeni naši předkové. A nemusíme chodit daleko do historie. Stačí rok 1950, kdy jsem se narodila.

V bytě kousek od kolínského náměstí nebyla koupelna, WC bylo na chodbě, společné pro další čtyři partaje, vařilo se na kamnech, pralo se v dřevěné pračce, ve které babička pohybovala dřevěnou kolébkou – v té jsme se, když se nepralo, my, děti, rády houpaly a babička se zlobila...

Nebyla lednička, myčka, sporáky, mixéry, mikrovlnky, vysavače, televize, mobily, počítače… to nás ale potkalo změn, co? A od těchto změn se pochopitelně odvíjí i změny v rodině. Muž sice někde stále je, hlavou rodiny, i mezi ženami se najdou takové, které se starají pouze o rodinu, ale už to nebývá pravidlem.

Ženám a mužům se myšlení změnilo jen trochu

Různé modely rodin, které v současné době existují, máme všichni kolem sebe, nebudu je tedy jmenovat. Ale v souvislosti se změnami, které jsou kolem nás, mě napadlo, jak se mužům, ani nám, ženám, nezměnilo myšlení. Ano, trochu se změnilo, samozřejmě. Ale jenom trochu...

Všimli jste si někdy psa, jak se na koberci, na gauči či v křesle, točí dokolečka a pak si na místo, kde se točil, spokojeně lehne? To se právě v hloubi jeho duše probudil dávný instinkt. Chceš si lehnout? Tak musíš nejdřív kolem sebe ušlapat trávu. Udělat si pelíšek. A my jsme na tom „s ušlapáváním svých pelíšků“, podobně!

Ženy odjakživa připravují potravu pro své nejbližší, a je jedno jestli z mamuta nebo jdou nakoupit na trh či do supermarketu. Naši nejbližší potřebují jíst, a tak máme zažité shánění potravin, nakupování, vymýšlení jídelníčku, a pak samotné vaření, pečení, smažení, grilování, nakládání a všechno další si přidejte podle svých zkušeností.

Kolikrát my, ženy, vaříme a pečeme a večer padneme polomrtvé a přitom jsme mohly dát rodině obloženou mísu a namazaný chleba. Jenomže, to bychom je odbyly! A měly bychom najednou čas! A co bychom s tím volným časem dělaly?

Pan Fuchs si připravuje večeře sám

Ale měníme se, to ano. I když, my, starší, se už moc nezměníme. Když si pan Fuchs začal před lety dělat sám večeře, měla jsem výčitky svědomí. Kdepak bych si šla něco přečíst, když se štrachá v kuchyni! Šla jsem dělat něco jiného. Dneska už výčitky nemám, ale stejně si své klidné svědomí vykupuju plnou ledničkou. To aby měl z čeho vybírat, když už si dělá sám večeře!

I muži se mění, ale stále mají více či méně zakódováno, že o rodinu se musí hlavně starat oni. Muž musí zajistit manželku a děti, vydělat na nájem, na jídlo, na auto, na hypotéku, na pojistky, na dovolenou...

A o tom, že muži mají tyto povinnosti zakódované, o tom moc dobře vědí některé mladé ženy!

Neříkám, že všechny, ale některé ano! Ženy, které mám na mysli, jsou zaměstnané, příliš nevaří, protože rodina jí zdravě, neuklízí, protože mají hospodyni, disponují svým účtem a svým volným časem, jsou prostě s muži rovnoprávné, nicméně když se rodina dostane do finančních problémů, jsou některé tyto mladé ženy jako ti pejskové, co se točí do kolečka, aby si „ušlapali trávu“!

Rovnoprávnost je okamžitě přestane zajímat a ony na svého muže spustí:
„Starej se ty! Ty jsi hlava rodiny. Ty jsi živitel rodiny. Ty jsi chlap. Tak se starej!“
A v tuto chvíli, moji milí, nastane situace, kdy je muž hrdina i chudák