Když šel děda do války
I když jsem u divadla od svých osmnácti let, nikdy bych neřekla, že mě divadlo nemůže ničím překvapit, protože mě překvapuje pořád.
Nedávno měla v Činoherním klubu premiéru hra Radostný výlet. Jsou to dvě hry trojnásobného držitele Pulitzerovy ceny amerického dramatika Thorntona Wildera.
To, co vám budu vypravovat, se mi přihodilo při generální zkoušce první hry, kdy se rodina loučí s mladým Samem, který odchází do první světové války.
Je to scéna, kterou jsme zkoušeli snad stokrát, ale já měla najednou oči plné slz a chtělo se mi vzlykat nahlas! Obrovskou silou vůle jsem vzlykot i slzy potlačila, ale když jsem chtěla po zkoušce, během připomínek režiséra Ondřeje Sokola, popsat ostatním, jak nečekaně silně na mě tahle scéna zapůsobila, měla jsem zase slzy v očích a hlas se mi zase třásl dojetím.
Nerozuměla jsem tomu.
Cestou na hlavní nádraží, na vlak do Kolína, jsem měla pořád na srdci zvláštní tlak. Tak jsem si položila otázku, co máš spojené s první světovou válkou? A okamžitě jsem uslyšela odpověď. Když šel děda do války.
Když šel můj děda František Červín do války, nechal v Kolíně Marušku, svoji dívku. Brzy se ale dozvěděl, že Maruška čeká děťátko, a protože se z války nemohl vrátit, poslal jí dopis s úředními papíry, díky kterým se v Kolíně mohla Maruška stát jeho legitimní ženou i na dálku, v jeho nepřítomnosti.
Maminka Marušky jí ale jeho dopis nedala, hodila ho na skříň a Marušku si brzy potom vzal obchodník ze Slaného, kterého jí rodiče vybrali.
Když se děda z války vrátil, šel hned za rodiči Marušky. Její matka sáhla na skříň a hodila před něho zaprášený dopis, který Marušce nikdy nedala.
„Zapomeň na ni! Je vdaná! Nech ji na pokoji.“
Děda její přání respektoval, v čase poválečném se zamiloval do mé babičky, vzali se a narodily se jim dcery Věra, Eva a nejmladší Irena, moje maminka. Později k nim ještě přibyl syn František.
Děda byl holič, trenér mladých kolínských fotbalistů, ale hlavně měl ochotnický soubor, psal divadelní hry, které i režíroval, moje babička napovídala a děda i tety hráli.
Začátkem třicátých let u nich doma někdo zaklepal, když děda otevřel, stála tam patnáctiletá krásná dívka, která byla celý děda a řekla: „Maminka umřela. Já jsem Anča. A jsem tvoje dcera.“
Celá rodina jí otevřela náruč. Místo tří dcer měl děda ve vteřině nádherné dcery čtyři a moje babička, starší o patnáct let než Anča, získala celoživotní kamarádku. Anča u své rodiny v Kolíně zůstala, vdala se a na konci druhé světové války se jí narodila dcera Marie, o pět let starší než já, ale to už mé rodině psal život nové kapitoly…
Je rok 2026. Generální zkouška v Činoherním klubu. Nápovědě, která pozorovala Sama, jak se loučí s rodinou a odchází do války, se ve vteřině čas vrátil zpátky, ona si vzpomněla na to, když šel do války její děda...
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
