Vzpomínka na léta šedesátá

Nebudete tomu věřit, ale tenhle jeho blog uvolnil ve vteřině stavidla mých vzpomínek. A to, co se valilo mými šedesátými lety, to si právě teď pojďte poslechnout!

Podprsenku jsem začala nosit v patnácti letech, protože se prostě nosit musela. Babička mi čtyři přinesla po mé sestřenici, já si šla okamžitě za pět korun koupit černou barvu DUHA a do hrnce s tou krásnou černotou jsem naházela nejenom darované podprsenky, ale i všechny svoje spodní kalhotky, protože černé spodní prádlo se tehdy běžně nekoupilo, možná v luxusních obchodech v Praze, ale v Kolíně v roce 1965 určitě ne.

DUHA nezklamala a já byla s černými kalhotkami spokojená, ale vadily mi podprsenky, i když byly také krásně černé. Škrtily mě a pořád jsem je cítila na těle! Týden jsem to vydržela, ale pak jsem si ji prostě nevzala a vyrazila „do města“ bez ní!

Pamatuju si, jak jsem byla nervózní, když jsem z našeho domu vyšla poprvé na ulici nahoře bez. Měla jsem pocit, že mi každý na prsa kouká a nebyla jsem daleko od pravdy! Vzala jsem si tričko a pod ním se moje prsa neznatelně rýsovala a možná z nervozity mi byly vidět i bradavky! Ale to své poprvé nahoře bez jsem zvládla, i když ten pocit nervozity a studu si pamatuju ještě dneska.

Když jsem vyšla na ulici podruhé, už mi to bylo jedno. Cítila jsem se svobodně, nic mě nikde netlačilo, doma jsem na sebe hodila tričko a šla jsem a navíc se mi líbil pocit, že jsem jediná holka v Kolíně, která nenosí podprsenku! Řeknu vám, to pro mě bylo hodně povznášející!

A pak mi bylo šestnáct, sedmnáct. Díky knihám, které jsem do sebe ládovala jako vyhladovělý pes, jsem byla oprsklá a na trapné rady hlavně žen, kdyby sis vzala podprsenku, měla bys prsa hned větší, jsem drze odpovídala, kdo hledá, najde. A to mi zůstalo dodnes.

Mockrát jsem zažila, že jsme seděli v hospodě a kamarád mi přejel rukou po zádech a hned začal vyřvávat: „Ty vole, vona fakt nemá podprsenku!“

I to přešlo. Lidé kolem mě si zvykli, a když se někdo občas našel, moje odpověď, kdo hledá, najde, ho dostala spolehlivě do kolen.

Nedávno jsem se bavila s mladou kolegyní z Činoherního klubu, které občas, i v dnešní době, někdo něco řekne o velikosti jejich ňader. Já jí poradila, ať říká to, co já začala říkat v šedesátkách.

Kdo hledá, najde.

Smály jsme se tomu obě a ona řekla, že je to super a že to bude používat.

A já si teď, moje milá nedělňátka, uvědomuju, že moje Kdo hledá, najde přežilo ve zdraví šedesát let! Páni! Řekněte, kdo to má?