Když se řekne stařeny a starci

Říkalo se tak knihám, které byly sladké, romantické, byly o lásce bohatého k chudé a mluvilo se v nich tak, jak se v běžném životě nemluvilo. A pak si pamatuju ještě jednu „červenou“ větu. Byla z knihy, která se jmenovala, Ve spárech sadismu.

„Nejprve jí prostřelil levé kolínko. Když se v krvi kácela, prostřelil jí i druhé.“

Protože moje maminka byla ve čtyřiceti nádherná ženská a táta, o rok starší, byl fešák chlap, a oba měli smysl pro humor, který jsme my, děti, po nich bohatě zdědily, všem třem větám jsme se u nás doma smáli a občas jsme je používali, například když přišla na návštěvu mladá žena.

Věřte mi, že věta, „Otevřely se dveře, a vešla čtyřicetiletá stařena“, nám k dobré náladě stačila. Stejně, jako když se vrátil otec z piva a uslyšel, „Tento důstojný kmet zemřel ve stáří čtyřiceti let.“

I když jsme nezapomínali ani na „Prostřelené levé kolínko“, tato hláška není pro dnešní vypravování, důležitá, protože není o stařenách a starcích!

Je pravda, že dřív se lidé oblékali podle věku a stavu. Když se žena vdala, musela se oblékat usedle, jak se na manželku slušelo. A když žena v padesáti letech ovdověla, jako například moje babička v roce 1948, život pro ni, alespoň navenek, skončil.

Pamatuju si ji na začátku padesátých let jako opravdovou babičku, s šátkem na hlavě, s dlouhou, širokou sukni. To až později jsem se dozvěděla, že měla milence, kvůli kterému se pohádala se svojí sestrou Babetou, a dlouho pak spolu nemluvily.

Možná se mýlím, ale řekla bych, že uvolněnost v oblékání přinesla až moje generace, která dospívala v šedesátých letech. Minisukně, diskotéky, mejdany, džíny, 21. srpen 1968, dlouhé vlasy – to bylo naše „tetování“, a protože tetování se, jak známo, odstraňuje špatně, většinou jsme si ho všichni nechali a stárneme pomalu, protože se nám stárnout prostě nechce…

Že to není pravda? Tak dobře. Stárneme, ale nestárne naše oblékání, náš styl. Pořád máme rádi džíny, pořád máme mezi sebou šedovlasé máničky v amerických zelených bundách, a kdyby si teď vedle mě stoupla moje babička, narozená v roce 1898, a bylo jí pětašedesát, jako je teď mně, a byla by oblečená tak, jak chodila ona ve svých pětašedesáti, a já byla oblečená tak, jak chodím ve svých pětašedesáti dneska… no, řeknu vám, byla by to pecka!

Škoda, že nejsem šéfredaktorkou nějakého časopisu – reportáž o rozdílech v oblečení stejně starých žen a mužů před 60 lety a teď, taková reportáž by nás všechny určitě hodně pobavila!

Myslím si, že u mé generace zůstalo stejné nejenom oblečení, ale nezměnilo se ani naše myšlení. Je mladé a stárne pomalu, pokud vůbec stárne! Řeknu vám, že s mojí generací to budou mít naše děti nebo zaměstnanci Domovů důchodců hodně těžké! My se jim totiž jen tak nedáme!

A jestlipak víte, čemu mohu poděkovat za to, že jsem si vzpomněla na čtyřicetiletou stařenu a čtyřicetiletého kmeta? Že jsem si vzpomněla na svoji babičku a napadlo mě, že moje generace stárne nerada a pomalu?

Může za to titulek v jednom deníku. Článek popisoval, jak se v Německu, u dvaašedesátiletého důchodce, našlo obrovské množství munice.

A jaký byl ten titulek? Pokud stojíte, sedněte si! Titulek byl: Německý stařík držel rekordní zbrojní arzenál.