Když se stydíte za lež druhého

Koncem srpna 2007 mi zavolala redaktorka z jistých nedělních novin, že by se mnou chtěla udělat rozhovor, že za mnou přijede s fotografem do Kolína a že rozhovor vyjde už tuhle neděli. Domluvily jsme se, druhý den přijeli, vyzpovídala mě, na náměstí u kašny jsem zapózovala fotografovi a rozloučili jsme se.

Redaktorka mi druhý den poslala rozhovor mailem, já opravila několik nepřesností a poslala jí ho zpátky. Poděkovala a znovu mi potvrdila, že vyjdu v neděli.

A co myslíte, že vaše Fuchsová udělala?

Vzala mobil a poslala na všechny strany esemesky o tom, že bude v neděli slavná. A pak rozeslala maily, také na všechny strany a stejného znění.

Fuchsová bude v neděli slavná.

Jenomže v sobotu vyhrál Roman Šebrle zlatou medaili a tak v neděli nebylo na Fuchsovou v novinách místo.

Redaktorka mi sice v neděli dopoledne zavolala a omluvila se, že vyjdu kvůli Šebrlemu za týden, ale co mi to bylo platné, když mi kamarádi a známí volali a posílali esemesky, a všichni mi nadávali, že si mě jeli koupit k benzínovým pumpám, nebo mě šli hledat do večerek, supermarketů a na nádraží – a Fuchsovou stejně v novinách nenašli! Držela jsem před sebou chudáka Šebrleho jako ochranný štít a všem jsem slibovala, že vyjdu určitě za týden.

Řeknu vám, byla to hodně náročná neděle...

Druhý den, v pondělí, jsem potkala kamarádku, která ode mě také dostala esemesku o tom, jak budu v neděli slavná, tak jsem k ní zamířila, že se jí za ten včerejšek omluvím.

„Prosím tě, včera ten rozhovor...“ Rozzářila se.

„No dobrý! Fakt dobrý! Dobrý to bylo! Moc se mi to líbilo!“

Víte, myslela jsem si, že mě už nic v životě nepřekvapí. Že jsem na všechno připravená. Od mládí se řídím heslem „Očekávej ode všeho to nejhorší, a nikdy nebudeš zklamaná“, ale v tuhle chvíli mi nebylo nic platné. Prostě jsem něco takového nečekala.

Co teď? Co jí mám říct? Pořád opakovala, jak se jí rozhovor strašně líbil, a protože jsem nechtěla, aby se zapletla tak, že by si cestu zpátky zavřela úplně, šla jsem rychle s pravdou ven.

„Víš, oni to tam včera nedali... Šebrle má zlatou... tak tam dali Šebrleho... rozhovor se mnou tam bude až za týden...“

Zdálo se, že mě neslyší, protože jela pořád dál.

„No, dobrý... dobrý to bylo... fakt dobrý...“

Ale bylo na ní vidět, že jí pomalu dochází, co jsem řekla! A představte si, že nezpanikařila, naopak, zatáčku vybrala geniálně a v plné rychlosti!

„A ten Šebrle... ten byl taky dobrý, viď? Viď? Víš, já tě hledala, prolistovala jsem to třikrát, ale pak jsem si řekla, že je tam místo tebe určitě Šebrle... ten je tedy fakt taky dobrej!“

Rozloučily jsme se, každá jsme šla na jinou stranu a mě, když jsem se trochu vzpamatovala, napadlo, že jsem mohla zareagovat jinak. A víte jak? Když se rozplývala nad tím, jak byl ten rozhovor se mnou dobrý, fakt dobrý, měla jsem se jí zeptat: A jak se ti líbily fotografie?