Láska bezbřehá a bezedná

Tak jsem si je, ve svých čtyřiceti sedmi, začala holit také.

Chodíme spolu nakupovat. Neomylně mi vybírá věci, které se mi nelíbí, ale poslechnu ji a dělám dobře. Naučila mě používat kosmetiku a make-up.

A také mě kdysi naučila používat mobil. Když potřebuju poradit s počítačem nebo s fotoaparátem, jdu za ní. Dlouho a trpělivě mi nedávno vysvětlovala, jak se za pomocí karty dostanu k bankomatu, který je za zavřenými dveřmi.

Naučila mě psát infantilní esemesky. Když jsme někde spolu a pak se vrátíme do svých domovů, píšeme si.

„Bilo ťo moč hežký, maminečko moje, viď, viď?“

„Bilo, bilo,“ odpovídám. „Žaše někam špolu puděme, viď, viď?“

Naučila mě, dávat jí esemeskami vědět, jestli jsem dobře dojela tam, kam jsem jela, jestli jsem už doma, jestli je vše ok, a když se někdy neozvu, hned mi volá.

Brzy to bude už dvacet let, co mě pozvala na autobusový zájezd do Štrasburku a celou dobu si hrála na maminku.

„Mami, připoutej se.“ Rozhlédla jsem se po autobusu.

„Nikdo není připoutaný.“ To ji nezajímalo, musela jsem poslechnout.

„Prosím tě, schovej ten pas,“ napomenula mě, když jsem před hraničním přechodem nervózně vyhlížela, kdy přijde celník. Zvedala oči v sloup, když jsem všude česky zdravila a děkovala. Při prohlídce Štrasburku mě neustále hlídala. A také se za mě styděla. To když jsem se na vyhlídkové lodi rozzářila, když jsem ve sluchátkách uslyšela ruštinu, jediný jazyk, kterým se domluvím.

Na zpáteční cestě jsme zastavili na benzínové pumpě. Bylo půl třetí ráno a já se rozespalá dopotácela na WC. Vstup byl přes automat, tak jsem se radši chtěla vrátit, ale dcera zaplatila, já prošla, našla si kabinku, když jsem spláchla, záchodové prkénko se vysunulo a odněkud začala téct voda.

„Asi jsem to rozbila,“ zašeptala jsem venku Ritě a ta unaveně vzdychla. „Nerozbila, mami. Prkénko se po použití umyje a otočí.“

Už chci být zase maminka, pomyslela jsem si a šla si sednout do autobusu. Když se před odjezdem vedoucí zájezdu zeptala, jestli máme všichni svého souseda, bez váhání jsem odpověděla.

„Bohužel ano!“

Dcera se na mě vytřeštěně podívala a celý autobus se rozchechtal...

Po letech jsem se stala babičkou Františka. Letos mu byly tři roky a já s radostí sleduju, jak Rita svého syna vychovává. Ne. Vychovává není správné slovo. Cepuje také ne. Diriguje! To je to správné slovo! Diriguje s citem, ale diriguje! Vím, o čem mluvím!

Nicméně, až s Ritou jsem poznala, čemu se říká bezbřehá láska. A bezedná, protože se její bezbřehá láska ke mně, nezměnila ani po narození syna Františka. A já se k její bezbřehé a bezedné lásce k Františkovi, připojuju něčím, co sama pozná až za pár desítek let. Láskou babičkovskou.