Když babička fandila

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Starý televizor

Nevím, jak vaše ženy, vážení posluchači, ale já jsem fotbalový a hokejový analfabet. Nikdy nevím, kdo hraje na čí branku, nikdy si nepamatuju, jestli jsme červení nebo bílí, a proto nikdy nepochopím, jestli jsme právě teď dali gól my, nebo naši soupeři. Ale na jednu výjimku si pamatuju!

28. března 1969, tedy víc jak před půlstoletím, jsme hráli hokej s Rusy.

V divadelním klubu kolínského divadla se nás sešlo asi padesát, a všichni jsme fandili, až jsme chraptěli, a tehdy! Tehdy se stal zázrak! Bylo to jediné hokejové utkání, kdy jsem okamžitě věděla, že jsme dali gól my!

Samozřejmě, že jsem nedokázala identifikovat, odkud a kam hrajeme. Nepamatovala jsem si, jestli máme světlé nebo tmavé dresy. Ale fandila jsem! A jak! A když jsme dali gól my, věděla jsem to okamžitě! A chcete vědět, proč? Protože mě můj kamarád, který seděl vedle mě - políbil!

Když jsme spolu krátce na to začali chodit, přiznal se, že se modlil, ať dáme Rusům co nejvíc gólů, protože se těšil, jak mě zase bude líbat...

Po tomhle památečním zápase se brzy všechno vrátilo do starých kolejí.

S kým hrajeme, zapomenu po dvou minutách a často si dokonce myslím, že hrajeme my, Češi, a až v průběhu zápasu zjistím, že hrají mužstva dvou cizích zemí, ale náš národ jejich souboj sleduje se zaujetím proto, že výsledek je důležitý pro náš postup či sestup.

Myslím, že nejsem výjimka, a tak, vážení posluchači, přijímám vaše nelichotivé poznámky na moji inteligenci, ale zkuste se zeptat svých partnerek, jestli na tom náhodou, nejsou podobně!

A mimochodem, mě a ostatní ženy, by mohlo ve vašich očích rehabilitovat to, že s posledním gólem, kdy všichni kolem propukají v jásot, my začínáme plakat radostí a hrdostí a jsme šťastné, že jsme to my, Češi, opět dokázali.

A to není všechno! Pokaždé, když se národ shromažďuje u televizních obrazovek, pokaždé si vzpomenu na babičku z matčiny strany, Annu Červínovou, která se narodila v roce 1898 a měla stejné problémy jako já.

Bylo to v šedesátých letech, v době, kdy se černobílé televize pomalu stávaly středem domácností, a rodiny, nejenom ta naše, se dívaly na všechno. Babička bydlela ve stejném domě jako my, o poschodí níž. Televizi si nikdy nekoupila, stačilo jí rádio. A také, proč by si kupovala televizi, když ji o poschodí výš měla její dcera a ona se chodila dívat k ní?

Nevybírala si žádné speciální pořady, prostě přišla, sedla si na židli a dívala se. Na všechno. I na fotbal a hokej. Otec a oba bratři povykovali a babička těkala očima po obrazovce a bylo vidět, že vůbec neví, která bije.

Bydleli jsme u náměstí, v Husově ulici, vedle spořitelny. A babička, když ji jednou naštvalo, že zase nepoznala, že jsme to byli my, kdo střelil gól, dala mému otci typicky ženskou otázku.

„Karle, řekněte mi, odkud vlastně hrajeme?“

Můj otec se podíval nejdřív na babičku a potom na televizi, která stála mezi dvěma okny do ulice. Když se šlo po ulici doleva, došlo se na náměstí. Když se šlo doprava, došlo se ke spořitelně. A protože můj otec znal dobře svou tchyni, pochopil, co chce slyšet a jeho odpověď se vepsala do rodinné kroniky.

„Matko, hrajeme od náměstí ke spořitelně.“

Babička nad jeho vysvětlením uznale pokývala hlavou a vpila se do obrazovky, protože teď už jí bylo všechno jasné.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?