Jak po mně moji mrtví hází šišky

Moje švagrová Olinka zemřela, když jí bylo málo přes třicet let a můj bráška zůstal se dvěma syny sám. O víkendech mu pomáhala moje maminka, protože bráška byl přes týden máma - táta. Jednou si se svými vnuky povídala a ukázala na nebe.

„Vždycky, když si na maminku vzpomenete, zazvoní jí v nebi zvoneček!“

Představa, jak v nebi zvoní zvoneček, když si vzpomeneme na toho svého, se mi líbila, ale když maminka nedávno odešla za Olinkou, začala jsem si nespokojeně říkat, je to sice hezké, že našim milovaným, když si na ně vzpomeneme, zazvoní v nebi zvoneček, ale co z toho máme my? My žádné zvonění neslyšíme! A pokud nahoře opravdu zazvoní zvoneček, jak tam poznají, kdo na koho vzpomíná? Vyzvání jim to tam jak na ústředně! Nenene.

Zvoneček není dokonalý!

Krátce na to, co se ve mně tyto pochybnosti objevily, ke mně přišel příběh z jednoho pohřbu, který mi vyprávěla Marta a který mi potvrdil, že cokoli se stane kolem hrobu mé maminky, když za ní přijdu, spadne šiška, na hlavě mi přistane list, přeletí ptáček nebo u jejího hrobu zakopnu, to všechno jsou pozdravy od ní.

„Mamince bylo pětasedmdesát, když jí doktoři řekli, že jí zbývají tři měsíce života,“ začala Marta vypravovat svůj příběh. „Byla v pohodě, ale já si připadala jako v tunelu, klopýtala jsem ve tmě a nepomohl mi manžel, děti, kamarádi, nic nepomohlo, musela jsem se z toho tunelu dostat sama."

Jednou, to už se blížil konec, mi maminka řekla, že bude pořád u mě, pořád bude vědět, co dělám. Zeptala jsem se jí, mami, a jak poznám, že jsi u mě, a ona se usmála. Poznáš to, holčičko! Víš, že jsem ti nikdy nelhala! Až se při mém pohřbu stane to „něco“, budeš vědět, že jsem to já. A vždycky, ať se stane cokoli,  to budu já. Vždycky.

A já jí uvěřila a uklidnila jsem se. Brzy na to odešla, byl pohřeb, seděla jsem s rodinou v první řadě, koukala na rakev a říkala si, tak, mami, kdy už se konečně stane to tvoje „něco“? Kdy?

Ve chvíli, kdy řečník začal před plnou obřadní síni mluvit, to maminčino „něco“ mě zašimralo kolem nosu. Snažila jsem se nekýchnout, ale kýchla jsem. Hepčík! A ještě jednou! Hepčík!

Mami, nech toho, napomenula jsem v duchu maminku, ale to už se z několika stran ozvalo, pozdrav pánbůh! Chvíli po mně kýchla dcera, hned po ní syn a potom manžel.

Obřadní síň se vlnila kýcháním a úsměvným šepotem, pozdrav pánbůh, pozdrav pánbůh, a já si říkala, mami, a co tvůj bratr Péťa? A v tu chvíli kýchl i on. A pořádně! Na celou obřadní síň! A co Dáša s Libuškou, ptala jsem se maminky dál. To byly její největší kamarádky, seděly za mnou a právě teď začaly kýchat také!

A tak se v obřadní síni kýchalo během celého smutečního proslovu a my všichni jsme si navzájem šeptem přáli, pozdrav pánbůh, pozdrav pánbůh, jako bychom říkali amen..."