Kolem Vysokého Mýta vodí Jidáše. Starou tradici nezastaví nic

František Říha
František Říha

Velikonoce přinášejí hromadu zvyků. Tou nejznámější dnes je chození s pomlázkou. Dřív bylo ale podobně rozšířené vodění Jidáše. Dochovalo se jenom na několika místech, speciálně v Pardubickém kraji.

Třeba ve Stradouni na Orlickoústecku k němu patří taky hrkačky. Říká se, že na Zelený čtvrtek odletěly zvony do Říma, aby umlkly až do Bílé soboty. „Zvony nahradí průvod kluků, kteří dávají hrkačkami na vědomí, co má obyvatelstvo dělat. Chodí se třikrát denně. Při ranní obchůzce se hrká ke vstávání, v poledne k obědu a kolem šesté k večeři,“ popisuje pamětník František Říha.

On sám začínal chodit v roce 1949. Používal trakař, který je dodnes provozuschopný. „Většinou se používají hrkačky na kliku. Na zubatý válec při otáčení naráží prkénko a vytváří charakteristický zvuk. Největší hrkačku používá Jidáš. Taky tedy existují hrkací trakaře, které ale fungují na stejném principu jako hrkačka na točení.“

Jidáš má příští Velikonoce volno

Průvodu se podle Říhy účastní hlavně školáci. „Jakmile kluci skončí základní školu, tak už dál nechodí. Ten, kdo se stane Jidášem, může příští rok maximálně pomáhat při strojení. Jinak se neúčastní. Pokud je víc nejstarších kluků stejného ročníku, stává se Jidášem ten nejsilnější. Při závěrečné pochůzce dostávají koledu, kterou si vyžádají popěvkem.“

Vodění Jidáše končí spálením jeho oděvu s výjimkou čepice. Ta se dělá z rákosu a používá se několik let. Zvyk se udržuje i v některých dalších vesnicích a všude charakteristicky. „Třeba na Vraclavi je Jidášův oblek z koudele. Jinde používají třeba jenom klobouk a Jidáš má načerno namalovaný obličej. Způsobů, jak vypadá, je víc. Ve Stradouni se chodilo už někdy za starého Rakouska a tradice nikdy přerušená nebyla.“