Kozy na stromě

Pro mě to byla nejhezčí společná dovolená, protože pan Fuchs mě pořád hlídal, aby mě někdo neunesl. Sotva jsme totiž přiletěli do Agadiru, řekl nám nějaký turista, že se v Maroku unáší ženy a jednou za měsíc je prý s nimi na Sahaře tajný trh.
Docela jsem se těšila, že mě někdo ukradne, ale pan Fuchs byl, bohužel, ostražitý.

Nezapomenu na prudký závan horka, který se do nás opřel, když jsme vystoupili z letadla a pořád vidím před očima cestu z letiště do Agadiru, kdy jsme viděli stovky bezdomovců, kteří postávali u hořících ohňů podél silnice. A i po dvaceti letech letech vzpomínám...

Na roztrhané černé igelitové tašky, které byly zachycené ve větvích skoro všech stromů a vlály na nich jako vlajky. Na spoustu žebráků, žen, mužů a dětí.

Na honosnou část Agadiru, kde bylo kolem jediné hlavní třídy, všechno. Hotely, úřady, restaurace, obchody. Na to, jak nám hned první večer, když jsme se šli projít na pláž, nabízeli kokain, a když jsme odmítli, už nás nikdo během celého pobytu, nekontaktoval.

Vzpomínám i na Rusy, kteří tehdy začali jezdit do ciziny a objevili i Maroko a já místním obchodníkům vysvětlovala, jakou to zvláštní řečí tito bohatí turisté mluví.

A ještě dneska dostávám záchvaty smíchu, když si vzpomenu, jak jsem se tam dorozumívala já! Jednou jsem vyšla z výtahu, ofoukl mě průvan, já se otřásla a řekla jsem, Das ist brr! A hotelový sluha, obrovský černoch, který stál naproti mně, se prohnul smíchy a já s ním.

Jindy se mě u recepce ředitel hotelu ptal, kde mám manžela, protože od něho něco potřeboval, ale pan Fuchs se škodolibě schoval u výtahu a čekal, jak to vyřídím. Tak jsem řekla, Mein Mann ist frrr! Pan Fuchs to slyšel a vynadal mi, že mu dělám ostudu, ať se prý už konečně naučím nějakou cizí řeč, ale když se ho večer ředitel hotelu zeptal, jestli je jeho manželka Švédka, roztál.

Ale nejkrásnější byly kozy na stromě. Jeli jsme autobusem na celodenní výlet a průvodkyně nás upozornila, že uvidíme kozy, které se pasou na stromě. Autobus se pomalu sunul po úzké silnici do hor, pak jsme konečně zastavili, a vyhrnuli se ven pod vysoký košatý strom, v jehož větvích stálo snad dvacet koziček a pochutnávalo si na listech. Pod stromem stál kluk – majitel a za každou fotku chtěl zaplatit. Všichni jsme mu za tenhle zázrak samozřejmě rádi zaplatili a také jsme si všichni všimli, když jsme nastoupili do autobusu, že kluk hvízdl a kozičky okamžitě seskákaly dolů, aby poslušně čekaly pod stromem na další autobus plný zvědavých turistů.

Byla to prostě nádherná dovolená v Maroku, bez českých Vánoc a bez Silvestra. Ale nelitovali jsme. Když jsme se totiž druhého ledna vrátili, opálení a odpočatí, všichni kolem nás, vítali všední dny nového roku, s úlevou. Ze všech stran jsem slyšela, to je dost, že už je po Vánocích! Silvestr za nic nestál! Už jsem se těšila do práce! To zas bylo vyhozených peněz! Člověk jen žral a žral! Konečně jdou děti zase do školy! Rok od roku jsou ty svátky horší!

A já, mezi všemi těmi stěžovateli, zářila. Byla jsem opálená, odpočatá a každému jsem vypravovala, jak se v Maroku pasou kozy na stromě.